pondělí 22. prosince 2008

Když miliard není dosti

Zase mám po dlouhé době důvod napsat nějaký ten příspěvek. Jeho tématem bude tzv. "ochrana autorských práv", která dosahuje zejména v poslední době naprosto nesnesitelné, až absurdní míry. Pokusím se shrnout, čím nás momentálně miliardáři z nahrávacích a televizních společností, filmových a vývojářských studií, či autorských svazů buzerují a ždímou.

Co už dávno známe:
  • Musíme platit tzv. autorský poplatek za každé médium, na které je možné uložit data. Sem řadíme např. pevné disky, zapisovatelná optická média (CD, DVD), pamětové karty, flashdisky, ale třeba i MP3 přehrávače a podobná zařízení, která mají v sobě uživatelsky přístupnou paměť. Nikdo se neptá, jestli na daných médiích bude jakýkoli obsah, na který se vztahují autorská práva, a pokud ano, tak zda jste si tento obsah legálně zakoupili.
  • Poplatek se vztahuje rovněž na nejrůznější zařízení, které umožňuje rozmnožovat či zaznamenávat zvukové, obrazové či textové informace. Platíme tedy za diktafony, kamery, tiskárny, kopírky, atp.
  • Majitelé hotelů, restaurací a podobných podniků s televizory či projekčními plátny, jsou nuceni vyjma brutálních koncesionářských poplatků hradit také autorské poplatky (nově také tzv. Ochranné asociaci zvukařů, která vznikla před nedávnem), které se odvíjí od počtu televizorů, reproduktorů, pláten, monitorů, atd., a které přechází do velice vysokých částek.
  • Hudební, filmové, televizní a vývojářské společnosti houfně projíždí web, a zvesela vyhrožují uživatelům, kteří svou (povětšinou nezištnou) aktivitou údajně poškozují danou společnost. Z webu tak mizí skeče a znělky ze seriálů, videoklipy, filmové ukázky, atp., protože tím velké korporace rozhodně přichází o těžké miliardy.
  • Je skoro nemožné legálně zakoupit hudbu v elektronické podobě, aby tato nebyla chráněna DRM, a pokud chráněna není tak aby byla v poslouchatelné kvalitě.
  • Ani fyzická média se neobejdou bez ochrany - měli jsme tu slavná hudební CD s rootkity, máme DVD, co nejdou na řadě mechanik přehrát, počítačové hry vyžadující instalaci dodatečných systémových driverů, restart, a neustálou přítomnost optického disku v mechanice.
Co mě dostalo v poslední době:
  • Když jsem chtěl nahrát na YouTube třicet vteřin z Family Guye, ukázalo se, že už mají společnosti typu Fox nastavené automatické filtry, kdy je video automaticky staženo ihned po zveřejnění. Když se podíváte na YouTube, najdete už z Family Guye v podstatě jen statické obrázky doplněné zvukovou stopou (to se týká zejména hudebních čísel). Chtěl jsem upozornit na vtipnou scénu ze seriálu. Pobavit pár lidí a udělat tak jejich počinu reklamu. Z pohledu Foxu jsem je však asi okrádal, neboť si každý z diváků mohl snadno koupit DVD s celou sezónou a těch 30 vteřin si přehrát.
  • Česká protipirátská unie začala rozesílat výhružné dopisy provozovatelům serverů s obaly k CD a DVD. Můžeme tak na internetu pozorovat, jak podobné sajty odpadávají jedna po druhé. Paráda, že to přišlo zrovna teď, když se ty to weby začaly používat ve velkém ke zkrášlení legálně zakoupených příbalových DVD.
  • Některé počítačové hry dostávají v oblasti DRM pořádně na prdel. CD s hrou Spore můžete po několika (tuším že třech) instalacích vyhodit z okna, a jít si koupit novou krabici. GTA 4 pak vyžaduje registraci hned do několika internetových služeb.
  • Zrovna před chvílí mi přišel e-mail od YouTube, že se stanici Channel 4 nelíbí, že jsem uploadoval znělku z Black Books. Důsledky jsou takové, že v některých zemích bude video blokováno (tím budiž vysvětlen nebývalý nárůst hlášky "This video is not available in your country."), v ostatních bude zobrazeno s reklamou, a není možné jej na externí weby umístit jako embedded.
  • Nahrávací společnosti, které mají na YouTube svůj kanál, nejen limitují země, ve kterých se dá na jejich klipy koukat, ale také vyžadují od Googlu platby za sledování videí. Videa jiných uploaderů samozřejmě postupně mizí.
  • Doplněno: Warner Music, a dost možná i jiné společnosti, již stahují z YouTube i svá vlastní videa, ta z oficiálních kanálů (nedohodli se na výši poplatku za zhlédnutí videa). V současnosti už vidíte na YouTube výstražný pruh častěji než video samotné. Osobně mě hodně zamrzelo, že zmizela zfilmovaná podoba desky Who Killed Amanda Palmer - jednalo se o jediné místo, kde bylo možné "film" vidět.
  • S limitováním zemí také souvisí to, že se některým uživatelům zásadně zredukoval seznam oblíbených položek. Co jsme dříve sledovat mohli, dnes již nesmíme.
Co nás čeká/o čem se spekuluje:
  • Piráti v některých zemích mají být při opakovaném porušování autorských práv zcela odstřiženi od internetu.
  • Česká protipirátská unie prý hodlá po zničení serverů s obaly na DVD učinit podobný zásah vůči serverům s českými titulky k filmům a seriálům.
Nevím, jak to vidíte vy, ale mně se při čtení každého dalšího článku vaří krev. Nejvíc bych si přál, aby se dotyční svými penězi zadusili a vychcípali. Do posledního. Ukažte mi jedinou z těch buzerací, která dává smysl - vesměs se jedná o restrikce, které se týkají materiálů odvysílaných pomocí veřejně dostupných kanálů, tedy něco co mohl vidět každý (toto nejvíce vyniká u videoklipů, které běží po celém světě v nekonečných smyčkách - navíc tytéž songy hrají v rádiích s ještě větší kadencí), a nevidím tak důvod, proč by mi měl někdo kázat, na co se smím či nesmím dívat. Podívejte se někdy na videa na YouTube. Může 30 vteřin záznamu v hnusné kvalitě konkurovat sezóně na originálním DVD? Ne, nemůže. A kdo tvrdí opak, ten je idiot.

sobota 15. listopadu 2008

Slam Poetry 2008 - Rimmer obrazem

Jestli vás už ani tohle nepřesvědčí k návštěvám regionálních kol, tak jste ztraceni. Je to záznam obou Rimmerových kol ve finále na Flédě. První bylo u poroty neúspěšné, druhé sklidilo ovace. Videa už dal Rimmer na Chladnou hlavu, ale tady jim bude taky dobře.



pondělí 10. listopadu 2008

Slam Poetry 2008 - Brněnské finále

Protože ze staré sestavy nikdo nezbyl, jeli jsme na Brněnské finále slamu s rodinou. Radostně to kvitovala zvláště sestra, protože už soutěž zná, neboť byla na Olomouckém regionálním kole. Inu, člověka vždycky něco překvapí. Nakonec se ukázalo, že kvalitní soutěžící vzešli pouze z míst, která navštívil někdo z naší rodiny, takže budeme příště muset víc cestovat, aby si brňáci zase neuřízli ostudu.

Přišli jsme schválně dřív, neboť jsme (oprávněně) předpokládali nával, a já se jal hledat Rimmera. Našel jsem ho v chumlu děvčat (to víte, básník) a oba naše shluky se šly sesadit do přilehlého... salónku? Těžko nazvat - Fléda není zrovna elegantní podnik, a jak je docela možné, že jsme se usadili v kumbálu. Došel jsem si pro pivo za lidových 36 Kč a vyčkávali jsme na zahájení. Zhruba v půlcečekání nám otevřeli sál, a tak jsme se vypravili bojovat o některou ze zhruba dvaceti sedaček, které byly pro publikum připraveny. Protože jsme drze čekali hned u dveří, tak jsme si sedli, na rozdíl od dalších stovek diváků. Nicméně byli jsme potrestáni, a nikdo na sedačkách nedostal před zahájením hlasovací čísla, a porotcovali tedy stojící (později známí jako na zemi sedící).

Zahájení programu se opozdilo zhruba o hodinu, takže jsem se aspoň naučil nazpaměť všechny sponzory a nudou okousal opěradlo sedačky přede mnou. Poté konečně nastoupil moderátor, a díky bohu za něj - byl tam skoro nejvtipnější. Uvedl amerického hosta, kterému polovina lidí nerozuměla, a který mě moc nenadchl ani když se osahával, a konečně přišli na řadu soutěžící. Těší mě, že se na oficiálním webu objevil podrobný report, takže vám mohu opět zatajit jednotlivá vystoupení. Snad jen zmíním, že v prvním kole u mě uspěl Honza Jílek se slovními hříčkami, Rimmer líčící svou přípravu, a k zahození nebyla ani druhá báseň hradeckého Ondřeje Macla o dědečkově lamentování. Bohdan Bláhovec mě nudil už od prvních videí, která jsem viděl ještě před Pardubicemi, a i tuto sobotu bylo jeho vystoupení stejné - prostě opakuje slovo, dokud ho nenapadne nějaké podobné, které by mohl opakovat místo něj. A překvapivě zklamal i Jakub Foll. Tedy zklamal mne - publikum mu napařilo vysoké známky, aby se následně Rimmerova hodnocení motala někde kolem poloviny škály... Já jsem sice zaujatý, ale soudě podle bučení to zaskočilo i nehlasující diváky.

První přestávka opět trvala věčnost, a tak jsem si šel krátit čas vystáváním důlku u baru. Chtěl jsem si dopřát Redbull s vodkou na probuzení, ale za kilo jsem jim řekl, ať si ten drink nechají, a šel si sednout opět s Plzní. Po zahájení druhého kola nastoupil Bohdan Bláhovec, aby ze sebe udělal kreténa. Schválně přetáhl limit (několikanásobně!) a nazýval to slamerskou sebevraždou. To "sebe" nebylo úplně na místě, protože kdyby tam byl ještě minutu, šel bych ho asi zabít sám. Celou dobu jsem měl sto chutí ho ve slammerském prostředí poslat do hajzlu, ale že jsem byl s rodinou, taktně jsem mlčel a na krku mi vyskákaly dvě boule. Velká část obecenstva však byla jeho "výkonem" nadšena, a ještě ho povzbuzovali. Nechápu to dodnes, a mrzelo mě, že jsem si nedal toho Redbulla, protože jsem po té čtvrthodince, nebo jak dlouho tam strašil, opravdu těžko vnímal. Po nějakém čase opět zaujal Ondřej Macl - básnička o primánkách se líbila všem, a hradečáka potěšila báseň inspirovaná linkou číslo 6 DPMHK. Bylo zřejmé, že to jinde než v HK nemohlo fungovat, ale aspoň u mě dobrý. Nově mě zaujal i Vašek Formánek básní o karierním postupu v současných manažerských systémech, a už přišel na řadu Rimmer. Trojbáseň (zejména cyklistická část) vyvolávala obrovské salvy smíchu, a na konci obdržel asi nejdelší aplaus celého večera (ony tedy byly dlouhé jenom dva). Po prvním kole však bylo zřejmé, že už jeho umístění zástup desítek a devítek nezachrání. Nicméně docela by mě zajímal součet - je docela možné, že v druhém kole měl nejvíc bodů ze všech. Honza Jílek pokračoval v zaběhnutém stylu, a protože měl úspěch v obou kolech, stal se nakonec i celkovým vítězem. Právě jemu patřil ten druhý dlouhý potlesk. Potom už jen třikrát nuda, a jelo se do finále.

Američan Tah Phrum Duh Bush (*polk*) byl v závěru daleko lepší než na úvod. Slamoval na téma potlačované agresivity, což mě docela oslovilo, protože zejména zadržování sprostých nadávek před "autoritami" patří mezi mé oblíbené kratochvíle. Potom (nebo předtím - nerad bych kecal) byl dokonce na pódium vyhecován jeden z nejpřísnějších porotců, aby tam všem vyrazil dech - naprosto bez přípravy dal na prdel dobré polovině tamních uchazečů o absolutní vítězství. No a pak už bylo vyhlášení, kde se kromě výborného Honzy Jílka umístili proti mému chápání ještě René Jahoda a Jakub Foll.

Oproti Pardubickému kolu se mi ten večer fakt moc nelíbil - moderátor byl sice dobrý, ale soutěžící pochybní, porotci jakbysmet, a atmosféra bídná. Také bylo ve Flédě brzy nedýchatelno, a já už byl po konci docela rád, že můžu jet domů. Dá se říct, že kdyby tam svezli Pardubické uchazeče, byla by úroveň soutěžících větší (bylo smutné sledovat, kdo vystupuje na jevišti, když se na ně výborný, ale hned dvakrát neúspěšný Váňa jen díval z publika), a podobné soutěži prostě tak hojná návštěvnost vůbec nesluší. No a nebo to prostě na Moravě neumí. Ale oni to doženou - soudě podle dnešního rána před odjezdem do HK už se tam usilovně pracuje na elektrifikaci. Nicméně pokud objevíte příští rok ve svém okolí nějaké regionální kolo, neváhejte ani vteřinu a jeďte fandit i nadávat.

pondělí 3. listopadu 2008

Slam poetry 2008 - Pardubice

Před časem dal Rimmer na svůj web zmínku o tom, že se zúčastní letošního ročníku básnické soutěže zvané Slam poetry. A protože si vybral regionální kolo v nedalekých Pardubicích a navíc slíbil, že budeme moci svobodně bučet, dal jsem dohromady tříčlennou skupinku potenciálních porotců a zorganizoval výlet do města, kde mají cyklisté blikače na klobouku, a na koloběžkách se jezdí ve dvou. Den před odjezdem se na tvrdé jádro nabalili další tři výletníci, a v den odjezdu se odrolilo samo tvrdé jádro. Nakonec jsme tedy jeli v pěti lidech, a vzhledem k obvyklé (domnělé?) účasti na regionálních kolech jsme tak chtěli v publiku vytvořit většinu, aby se to Rimmerovi lépe vyhrávalo.

Nakonec jsme byli rádi, když jsme si měli vůbec kam sednout. Účast byla hojná, a jen účinkujících bylo dokonce 11. Krátce poté, co jsme se usadili ke stolku k Rimmerovi a jeho sestře, losovali jsme si o porotcování. Od našeho stolu vzešli losováním porotci hned dva, a další se přihlásil na jednu ze dvou dosud nevylosovaných pozic. Tato přesila se nakonec ukázala jako nadbytečná.

Hned první soutěžící (Váňa - v Pardubicích nakonec skončil na druhém místě, a nevyšel mu tak ani druhý regionální pokus) nasadil dost vysokou laťku, a bylo zřejmé, že večer bude stát za to. Skoro všechna vystoupení se nesla v humorném duchu (i když občas to byl humor dost černý), a bylo to tak dobře, protože ti ostatní silně pohořeli. Mohli jsme za to i my, neboť se jedna z častějších návštěvnic nechala slyšet, že jsme nejtvrdší porota, jakou kdy na Slamu viděla. Ale nebudu dávat vysoké známky, když mě nějaký poéta k smrti nudí, že jo.

Rimmer sklidil hned v prvním kole několik bouří smíchu - v jedné se dokonce ztratil závěrečný gong, a on tak nevědomky o pár slov přetáhl, načež se ještě někdo od baru domáhal prodloužení výstupu. Následovala vystoupení dvou soutěžících slečen (jedna z nich se po zásluze umístila na bronzové příčce), a přestávka před druhým kolem.

V druhém kole už jsme byli v publiku poněkud rozjívenější, soutěžící s námi klábosili, a mělo to daleko větší šťávu. To se opět vyplatilo u humorných vystoupení, zatímco ostatní ostrouhali. Jeden srdceryvný výstup přišel kupříkladu hned po Rimmerově druhém kole (kdy sklízel od poroty desítky a devítky), a setrvačnost mě nutila se tlemit ještě po celý následující emocionální přednes. S dalšími soutěžícími přibývalo odvahy a ubývalo textilu, a po Váňovi v trenkách a rozepnutých kalhotách už se jen čekalo na vyhlášení. Byli jsme všichni napnutí, neboť byla první dvě místa naprosto zřejmá už asi půl hodiny, ale stejně jsme si na to počkali. Se vší slávou tedy zvítězil Rimmer, a mohl se radovat ze svého nového linkovaného bločku. Ostatní dostali jenom nějakou blbou knihu.

Podstatné je, že teď postupuje do brněnského finále, a já vám prostě nemohu než doporučit sobotní výlet do klubu Fléda. A pokud tam nemůžete, tak si ty výmluvy nechte, a koukejte přijet. A nebo aspoň příští rok na nějaké to regionální kolo. Fakt to stojí za to.

úterý 21. října 2008

Hry s fyzikálním modelem II

Mám teď mnohem méně času, a ani moc není o čem psát, nicméně už je tu trochu trapná odmlka, a chce to aspoň napsat slíbené pokračování seriálu o hrách s fyzikálním modelem. Tentokráte si dáme tzv. "pekelné stroje", které po vás povětšinou chtějí dostat cosi z bodu A do bodu B. Vynecháme geniální Incredible Machine a přímé následovníky, a přejdeme k aktuálnějším hrám.

Crayon Physics
Začnu trochu zlehka - freewarovka Crayon Physics totiž není finální hra, nýbrž prototyp už celou věčnost připravované hry Crayon Physics Deluxe (video na YouTube), a tudíž si s ní až tolik srandy neužijete. Ve hře máte pastelkou načmáraný terén, a v terénu kuličku a hvězdu. Cílem je pomocí nakreslených útvarů doplnit terén a docvrnkat kuličku až k té hvězdě. V obyčejné Crayon Physics bohužel můžete kreslit pouze obdélníky, což není ono, ovšem i tak je docela zajímavý pocit, když něco nakreslíte, a ono to ihned ožije. Pokud jste zhlédli video, tak se nemusíte bát, že byste si bez tabletu hru nezahráli - jde to samozřejmě i myší a není to nijak zásadně omezující. Je to rozhodně hra, kterou doporučuji vyzkoušet i "nepařanům" - i kdyby to mělo být kvůli té úžasně odpočinkové hudbě :-).


Armadillo Run
Teď už zabloudíme do komerčních vod. Armadillo Run na první pohled vypadá jako klon Bridge Buildera, a tudíž více jako konstrukční hra, než jako pekelný stoj. Opak je ovšem pravdou - byť jsou "mosty" stěžejní složkou hry, skoro nikdy nestačí pouze poskládat trasu. Cílem je dostat stočeného pásovce do vyznačené oblasti tak, aby se tam také chvíli udržel. abyste toho dosáhli, budete muset vedle kovových desek, tyčí a pružných lan používat také raketový pohon, a sestavovat různá udělátka, která pásovci dodají patřičnou rychlost, popř. jej vymrští do výšin. Někdy vám také hra nechystá do cesty překážku, kterou musíte buď vhodně odklidit, nebo ji zpomalit natolik, aby vám spadla do trasy až když jste dávno za vodou. K tomu všemu máte po vzoru Bridge Buildera omezený rozpočet, a musíte tedy občas silně improvizovat. Platíte nejen za materiál, ale v případě lan i za použitou pružnost, atp. Kouzlo této hry je v tom, že stejný level můžete dohrát na mnoho způsobů, a zjistit, který vás vyšel nejlaciněji. Hra je to sice komerční, ale samozřejmě je k dispozici demo, takže si ji můžete sami vyzkoušet.


Enigmo
A zlatý hřeb rána: Enigmo. Hra určená původně pro Mac OS X totiž byla naportována nejen na iPhone, ale externí firmou také na Windows, a můžeme si ji směle zahrát. Tentokrát výjimečně nedostáváte do cíle kuličku, nýbrž kapky různých tekutin. Kapky vypadávají ze zásobníků, a je potřeba je všemožnými odražedly, vystřelovači, kanálky, houbami a rozdělovači dostat do nádob téže barvy. Aby to nebylo tak lehké, čas od času je v cestě silové pole, které můžete přerušit tak, že prolétnete příslušnou obručí (opět má stejnou barvu), a hlavně od začátku teče jenom obyčejná voda, a vy musíte na trase najít tlačítko, které otevře zásobník jiné kapaliny. Některé kapaliny mají i zákeřné vlastnosti, a když se třeba na cestě potká ohnivá červená s obyčejnou vodou, tak se voda drze vypaří, a nepokračuje dál. Enigmo je ze všech dnes zmíněných her nejchytlavější, a za její největší nevýhodu považuji absenci demoverze pro Windows. Pokud si tedy hru chcete před koupí vyzkoušet, nezbývá než si ji nejdřív upirátit. Inu, kdo chce kam :-).

úterý 16. září 2008

VLC media player 0.9.2 Grishenko

Už nějaký ten pátek používám jako jediný přehrávač VideoLAN VLC, ale zdráhal jsem se jej doporučovat ostatním, protože měl vskutku příšerný interface. Včera však vyšla nová verze, která mimo mnoha novinek pod povrchem nabízí i nové prostředí (přinejmenším ve Windows a v Linuxu). To je sice také poměrně škaredé, ale na rozdíl od minulého se dá slušně ovládat.


Teď se sluší napsat, co je vlastně na VLC tak zajímavého. VLC je jednak nesmírně mocný nástroj, který umožní jak přijímat, tak vysílat multimediální streamy nejrůznějšího formátu (majitelé veřejných IP si klidně mohou vytvořit internetovou televizi, kterou navíc budou moci ovládat odkudkoli přes webové rozhraní), ale také přehrávač mnoha nezanedbatelných výhod. Předně k přehrávání videa (a že umí sakra hodně formátů) nepotřebuje a ani nepoužívá žádné kodeky, protože má vlastní dekódovací knihovny. Tím odpadají i problémy s nestabilními kodeky, které při sebemenší chybce složí přehrávač. Nemalou výhodou je také minimální hardwarová náročnost. Notebookům vydrží baterie déle, video v HD se neseká ani na starších strojích, a i bezmála historické mašiny mohou sloužit jako vícekanálový video server.

Pak je tu hromada maličkostí, které potěší - nejen, že si můžete pohrát s reprodukcí zvuku (a se synchronizací zvuku a videa), ale můžete si do sytosti zablbnout s videem (video se dá pootočit, rozházet do matice, přehrát v rádoby-kresleném podání, můžete dát hrdinům vodu až po kolena, atp. - ale i nastavení jasu a podobných věcí je samozřejmostí, neomezuje se to na hračičky). Krom toho můžete kdykoli během přehrávání klávesami H a G posunout neposlušné titulky v čase. VLC umí samozřejmě zobrazit i titulky s českými znaky - dokonce umožňuje i nastavení citlivosti pro jejich nalezení (když na to přijde, může vzít i titulky úplně jiného názvu, budou-li po ruce) a nemusíte se tak většinou trápit s přesným pojmenováním souborů. Bohužel je trochu problematické nastavit jejich vzhled, takže s ukázkou nového designu nastavení přikládám i vodítko k nalezení správných voleb.



Na obrázcích je jak běžné zobrazení, tak rozšířené (přepíná se vlevo dole). Z prvního bych upozornil hlavně na volbu Effect, kde si volbou Fat Outline (širší okraj) zajistíte lepší čitelnost, z druhého pak Force Subtitle Position, kde můžete umístění titulků vertikálně posunout. Hodnota 15 mi připadá ideální. Když budete chtít změnit font, je třeba dodat přímo soubor písma, takže si jej díky chování Windows budete muset hodit někam stranou z C:\Windows\Fonts, a až odtamtud ho použít. Ještě upozorňuji, že řada změn se projeví až po restartu VLC.

Program ve standardní instalaci obsahuje i českou lokalizaci, ovšem je neúplná, neboť byla patrně vytvořena pro starší verzi a s novými funkcemi se neaktualizovala. Při instalaci bych jen zatím nedoporučil instalaci Mozilla pluginu. Nový jsem ještě nezkoušel, ale starý se občas na webech cpal kam neměl, a pak mi nešlapal třeba archiv České Televize. Jinak tam snad není na co narazit. No a to je asi vše. Pro Windows stahujte zde.

čtvrtek 21. srpna 2008

Microsoft Photosynth

Prohlížím si takhle RSS, a co nevidím - Photosynth od Microsoftu je již v ostrém provozu. Jedná se o zajímavý projekt, který využívá technologii rozpoznání obrazu nebývalým způsobem. Třeba si zařídíte nový obývák, nafotíte ho ze všech stran, sadu snímků předhodíte Photosynthu, a za chvíli můžete lačnému příbuzenstvu předložit trojrozměrnou virtuální procházku rekonstruovanou místností. A samozřejmě nemusíte končit u svého skromného bytu - na webu Photosynthu je již k dispozici například prohlídka Taj Mahalu, vytvořená z fotografií National Geografic (oni se vůbec v tom projektu docela angažují). Nebudu zabíhat do detailů, protože na Živě je celý projekt prezentován dost detailně a srozumitelně (a s videem), takže už přikládám jenom odkaz. Snad ještě dodám - prohlížecí plugin je zatím k dispozici pro Internet Explorer a Firefox (patrně jen pro Windows).

středa 13. srpna 2008

Míst k sedění

Ať už si o gramatickém hledisku tohoto nápisu myslíme cokoli, číselný údaj musí být nutně podhodnocen. Seznamte se s osádkou dvou vagónů Českých drah - odcházející k mostu included. Upozorňuji, že dojem z fotografií se skutečnosti nemůže vůbec rovnat. Tím méně pak atmosféře uvnitř inkriminovaných vozů :-).


sobota 9. srpna 2008

AmPlug Metal a nákup na eBay

Možná jsem takový článek slíbil, možná ne, ale každopádně českému internetu chybí použitelný článek o nákupech v zahraničí, platbách kartou, PayPalem, atp. Ať jsem četl jakýkoli, narazil jsem přinejmenším na absolutně nesmyslnou informaci o nezbytnosti embosované platební karty, kterou se ohání kdejaký neumětel, který si ji zcela zbytečně pořídil. Takže hurá do toho.

Většina z vás asi zná eBay jenom jako aukční bazar, ve kterém se dá levně sehnat použitá elektronika, nebo draho kdejaký raritní předmět. Ve skutečnosti se na eBay objevují i předměty nové, a to nejen když někdo prodává nerozbalený nechtěný dárek. Mnoho obchodníků totiž používá eBay namísto klasického eShopu, čímž si tito rozšiřují klientelu o náhodné hledající, a navíc šetří náklady. Já jsem se na eBay vydal pro metalový AmPlug, o kterém jsem psal ve svém kytarovém příspěvku. Zatímco u nás toto zařízení stojí zhruba dvanáct stovek (plus doprava), a málokde je skladem, na eBay naleznete daleko zajímavější koupě. Já jsem v době, kdy byla Koruna hodně vysoko, našel u prodejce jcguitars-on-the-web nabídku na okamžitou koupi (nešlo tedy o aukci) za cca 690 Kč s tím, že doprava do ČR vyjde na 180 Kč. Protože kdejaký český obchodníček účtuje za poštovné a balné 120Kč, jen jsem se pousmál, a zvažoval už jen to, jestli chci podstoupit riziko nákupu v zahraničí přes server podobného ražení. Nakonec jsem si řekl, že to zkusím. Kliknul jsem na tlačítko nákupu, a vyžádal si definitivní cenu včetně dopravy. Bohužel eBay nepatří k nejpřehlednějším serverům, takže ani nevím, jak dlouho tam ta sumace visela, než jsem si jí všimnul, nicméně platbu jsem uskutečnil asi týden po objednání.

Většina prodejců na eBay preferuje při platbě systém PayPal. Ani tento nebyl výjimkou. Pokud PayPal vůbec neznáte, tak vězte, že jde o službu, která funguje jako jakýsi virtuální bankovní účet. Můžete tam přijímat skutečné platby v nejrůznějších měnách, a shromážděné peníze zase posílat jinam. Systém lze však provázat i s platební kartou, a můžete tak vesele hradit nákupy ze svého běžného bankovního účtu, i když nemáte na PayPalu ani vindru. Pokud tam přeci jenom něco máte, tak systém je nastaven tak, že se nejprve vyčerpá účet PayPalu, a rozdíl se uhradí kartou. Jednoduché jako facka. Jste tak navíc v bezpečí vzhledem k prodávajícímu, jelikož se nedozví ani číslo vaší platební karty, natož potom bezpečnostní kód, který by z vás snadno mohl dostat, pokud byste platili přímo. Na druhou stranu nejste v bezpečí před PayPalem samotným, nicméně o tom už bylo napsáno dost, a já se v tomto případě o své peníze nebojím. Jen bych rád případné nezkušené uživatele upozornil, že dávat si pro podobnou službu jako heslo třeba jméno svého psa je maximální idiocie, protože po přihlášení na PayPal můžete okamžitě platit bez udávání jakýchkoli dalších údajů. Využívání služby je zdarma v případě, že se smíříte s jistými omezujícími pravidly - při bezplatném používání si všimnete zejména zpoplatnění příchozích plateb, kdy se vám ze zaslané částky strhávají procenta. Pokud chcete systém používat jen pro odchozí platby, nevidím překážek. Je to docela užitečná věc - jak jednou máte PayPal, můžete směle dávat příspěvky na všemožný donateware, popř. si třeba bez nějakého zdržování zaplatit prémiový účet na Rapidshare.

Pokud jde o platby kartou obecně (ať už třeba přes PayPal, nebo přímo přes bankovní ústav), rád bych upozornil na to, že embosovanou kartu nepotřebujete. Je to hloupý mýtus, kterého se u nás drží jako klíště i odborné servery. Pokud vás neomezuje bankovní ústav (všechny konkrétní informace v tomto článku se týkají České Spořitelny), tak bohatě postačí prachsprostá platební Visa Electron (pokud vlastníte konkurenční Maestro od MasterCard, tak vám ji ČS může vyměnit), a podle zkušenosti s WiiShop Channelem to může být i na místech, kde se uvádí jen podpora embosované karty Visa. Vtip je v tom, že vám tuto možnost při zařizování účtu či karty většinou vůbec nesdělí. Musíte prostě zajít na pobočku, a nastavit si limit pro internetové platby - dokud jej nemáte, platby opravdu nefungují. Až si to půjdete nadšeně vyzkoušet třeba při nákupu autobusové místenky bez nutnosti výletu na prodejní místo, tak vězte, že kód CV2 je trojčíslí, které je vytištěno na zadní straně karty někde kolem podpisového proužku, popř. přímo v něm. Nekteré karty mají vzadu čísel více, ale CV2 je ta trojciferná část. Tento kód střežte jako oko v hlavě, protože kromě něj už stačí jen šestnácticiferné číslo karty, a můžete platit jako o závod.

No a abych se vrátil ke svému obhodnímu případu. Zaplatitl jsem nějakých 870 Kč, a týden na to (zatímco jsem si užíval dovolené na Vltavě) už ležel v bahně vedle plotu můj balíček (naše pošťačka má k mým zahraničním zásilkám specifický vztah). Stejně jako vždy - bylo to vlastně rychlejší, než kdybych objednával u nás, a ušetřil jsem něco mezi 4 a 5 stovkami.

Ještě krátká zmínka o AmPlugu samotném. Byl jsem poměrně nejistý, zda koupit metalovou verzi, či raději classic rock (u nás to prostě není kde vyzkoušet), ale navzdory nevábným oficiálním ukázkám jsem se na základě videa z YouTube rozhodl pro metalový zesilovač. Udělal jsem dobře, protože zkreslení i tón si můžete nastavit daleko decentněji, a opravdu to moc hezky zní. Na rozdíl od PC také netrpí šumem, praskáním, zpětnou vazbou, a tak vůbec. Výborný je rovněž linkový vstup na horní straně přístroje, do něhož si můžete z PC nebo z přehrávače pustit hudební doprovod, nebo tam pustit zvuk instruktážního DVD. Tento vstup je zcela nezávislý na nastavení zesilovače, takže hlasitost a ekvalizér si určíte přímo na zdroji, zatímco zvukové vlastnosti kytary doladíte zvlášť. Linkový vstup však bohužel při vypnutém zesilovači nefunguje jako smyčka - pokud nepřepojíte sluchátka, musí být zapnutý, i když zrovna nehrajete. Jde-li o výstupní hlasitost, tak je dostatečná, pokud nestočíte gain na minimum - tam bych ocenil vyšší výkon. K tomu ještě maličkost - přinejmenším tato metalová verze neumí čistý zvuk. S gainem na jedničce pořád trochu chraptí :-). AC30 jej umí (samozřejmě pořád se silným zvonivým nádechem, kvůli kterému jsem AC30 pro rockovou hru nechtěl), a v případě Classic Rocku vůbec netuším. Nicméně za těch 870,- je to fantastická koupě - s rozumným natočením potenciometrů zní nádherně.

pátek 18. července 2008

Česká informatika (Unet) - zkušenosti

O této pakáži už jsem tu kdysi psal, ale to bylo motivováno hlavně rozčarováním nad manýry lokálních providerů, protože jsem byl z města zvyklý na internet o pár řádů lepší a současně levnější. Služby České informatiky (v zastoupení pana Hrnčíře) byly totiž čím dál horší, a byl bych rád, kdyby se tento článek zaindexoval do vyhledávačů (proto ten blbý titulek), aby případní zájemci věděli, do čeho nemají jít. Než přejdu k textu samotnému, ještě se hodí upozornit, že služby České informatiky jedou na síti Unet, a já měl být názory jeho uživatelů důrazně varován.

Problémů s Hrnčířovým připojením byla celá řada. Nejprve to byla pofidérní rychlost (na zaplacenou se nedostanete nikdy - max. na pár sekund), neschopnost přesměrovat porty, čímž by se dala do jisté míry kompenzovat absence veřejné adresy, a v neposlední řadě neschopnost dodat smlouvu. Internet jsem měl více než rok, a smlouva dodnes nedorazila, jedna čtvrtletní faktura však ano (řádně jsme ji uhradili). Porty samozřejmě taky nikdo nepřesměroval (ač mi po mnoha týdnech urgencí napsal, že je hotovo), a problémy s rychlostí přečkaly i do nových tarifů.

Rychlost je totiž hlídána zvláštně fungující QoS (Quality of Service), která vám nechá zhruba zaplacenou rychlost jen do doby, než se kontinuálně přenesou přibližně 3MB dat. Pak rychlost padá na cca 40%, a drží se tam, dokud se přenos nepřeruší (např. se dokončí stahování). Megabit jsem tedy fakt nikdy neviděl. Kolem Vánoc 2007 navíc začaly obrovské problémy se stabilitou. Vysílače Unetu měly totální výpadky v řádech desítek sekund až minut několikrát do hodiny, a stáhnout něco nad 5MB bylo obtížné, 20MB bez navazování zhola nemožné. Tou dobou jsem si opět začal stěžovat (poté, co jsem komunikaci o portech dávno vzdal), a Hrnčíř si oblíbil nezvedání telefonů (které naštěstí občas porušil). Než se na to přišel osobně podívat, uběhlo několik týdnů, spustil na mém počítači ping, usoudil, že je vše v pořádku, a odjel domů. Samozřejmě se nic nezměnilo, tak jsem ho po nějakých dvou týdnech dostal zase zpátky, kde dělal na půdě ping Seznamu asi tak dvě hodiny, načež pootočil anténou a odjel domů. Od té doby výpadky trvaly dodnes, ale byly natolik krátké, že nepřerušovaly stahování - akorát se každou chvíli musela stránka načítat na dva až tři pokusy. Na to se dá jakž takž zvyknout (zvlášť, když nechodí faktury), ale co jsem opustil kolej, začala mě zase žrát ta rychlost.

Podíval jsem se na tarify České informatiky, a objevil, že od ledna běží dvojnásobná rychlost za stejnou cenu. Nám to samozřejmě nikdo nezapnul, tak jsem asi 6 týdnů urgoval. To v praxi znamená, že mi Hrnčíř zvedl telefon třikrát (asi se nepodíval na display). Po třetím telefonátu rychlost přepnul, ale řekl mi, že jejich připojení v naší obci už nespadá pod ně, ale nově pod jinou firmu, kterou zatím nebudu jmenovat, abyste si zbytečně na základě negativního článku neasociovali špatný dojem. Dal mi kontakt na člověka, se kterým se mám spojit, a zajistit si stejné finanční podmínky, jaké nabízí Česká informatika. Jelikož po navýšení rychlosti dostala stabilita neuvěřitelně na prdel (odeslat formulář bylo zhola nemožné, za což dávám vinu opět DNS od Unetu - jak delší příspěvky na diskuzáky, tak i listování, nastavování filtrů ve vyhledávačích, nebo nedej bože odeslání příspěvku či komentáře na blog - to vše se nedalo - spojení se vždy přerušilo a civěl jsem na bílou stránku; rovněž odezva internetu byla katastrofální - někdy trvalo navázání přenosu i toho sebemenšího souboru mnoho desítek vteřin - naprostá lahůdka pro aktualizaci webů na FTP a načítání videí na YouTube), napsal jsem tomu kontaktu, a od toho jsem se dověděl, že Hrnčíř lhal. Dotyčná osoba nezná Českou informatiku, nezná žádného Hrnčíře, a nikdy v historii jejich firmy nekoupili konektivitu nebo klienty od jiné společnosti. To mě rozzuřilo do běla, tak jsem opět volal Hrnčířovi - nechával jsem telefon opakovaně zvonit třeba i deset minut, volal jsem několikrát denně. Nikdy to nezvedl. Zjistil jsem si tedy číslo na jeho soukromou pevnou linku. Když zjistil, kdo volá, beze slova zavěsil, a napsal mi SMS, ať ho okamžitě přestanu otravovat (ano - otravovat), že nemá s naším internetem nic společného. Odeslal jsem mu několik SMS s vysvětlením situace, ale nikdy neodpověděl. Dal jsem zase vědět druhé firmě, a pánovi asi nebylo moc příjemné, že takové služby dává za vinu jim, tak si vzal na Hrnčíře číslo. Večer telefon nebral, druhý den už ano, a řekl mu, že prý nikomu žádné číslo nedával. Game over.

Už jsem to tedy vzdal, domluvil se s tím druhým člověkem, a hned jak jsem byl doma, abych mohl vpustit technika, sjednali jsme přechod na jejich služby. Nový internet - od firmy Topnet - mám asi dvě hodiny, a frčí dvěma megabity na obě strany, odezva je svižná, a to dokonce za nižší cenu. To, že mají 30GB limit je naprosto irelevantní, protože u České informatiky nebylo vůbec možné takový objem dat stáhnout. Krom toho se prý bude FUP navyšovat. Od technika jsem navíc zjistil, že Hrnčíř tu provozoval rádoby-2mbit na 2,4GHz vybavení, přičemž Topnet na takové zařízení raději nedává víc než 512kbit. Bezdrátovým sítím nerozumím, ale viděl bych problém tam, protože předpokládám, že použití 5GHz techniky od mbitu výš má u ostatních firem nějaké opodstatnění. Zatím jsem tedy maximálně spokojen s Topnetem (i když je to samozřejmě chvilka; kdyby nastaly podobné problémy, tak se v rámci objektivity ozvu), a můžu všem doporučit, aby se Hrnčířovi a České informatice vyhnuli obrovským obloukem. A snad raději i tomu Unetu, protože i když teď má v dané lokalitě jiného partnera, jsou to pořád jejich vysílače - a packety procházely klidně hned čtyřmi, aby se to mělo lépe kde podělat.

sobota 5. července 2008

A tentokrát už doopravdy

Dost bylo Guitar Hero (nebo alespoň zatím), chtělo to nějaký důstojnější postup :-). Teď už to není počítačová hra, ale pár kilo poctivého olšového dřeva. Kytaru jsem si koupil už v týdnu, ale nechtěl jsem, abyste si zbytečně zvykali na vysokou frekvenci příspěvků, tak si zaškrábu až dnes. A ať ten blogpost trochu (hodně) natáhnu, přihodím napínavý příběh ze života.

Už mnoho let totiž toužím po tom, abych se naučil hrát na bicí. Jenže to není žádná sranda - vlastní bicí soupravu si pořídit nemohu, neboť se nevejde na kolejní byt, a doma by mě asi stihl hrozivý hněv rodičů (a navíc bych nemohl cvičit přes týden). Když jsem se tedy rozhodl svůj sen realizovat, kontaktoval jsem hudební školu v Hradci, že bych se chtěl na bicí naučit u nich, a také tam cvičit. Dostal jsem zpět zprávu, že kapacity jsou plné malých dítek, a že výuka dospělých beztak stojí zrhuba 15 000 Kč na jeden školní rok. I zatlačil jsem zpět vykulené oči, popadl dech, a jal se vymýšlet řešení. Jako první mě napadla basová kytara, abych zůstal alespoň u toho rytmu. Jenže hrajete-li sólo, může být nudnější snad jenom triangl nebo tamburína. Tak jsem prostě překousl fakt, že na kytaru hraje skoro každý, a pořídil si Stratocastera, protože jej považuji za nejkrásnější existující hudební nástroj. Ale nemaje těch výše zmiňovaných 15 papírů, koupil jsem si samozřejmě kopii, a sice ze série STG od japonské firmy Aria.

Rozhodl jsem se pro použitý nástroj (ač jsem člověk, který by si na sebe v životě nevzal hadr ze second-handu, a štítí se dotyku téměř jakéhokoli předmětu z bazaru, toto je jeden z případů, kdy má tento postup nemalé výhody). Vybraný kousek byl sice dokonce dražší než nová kytara téhož typu, ale má v sobě drahý snímač Seymour Duncan SH-2, mechaniku Gotoh, a v ceně byl i futrál, takže jsem si po krátkých konzultacích pro kytaru dojel, a nechal si ji předvést (inu, vyzkoušet nebylo jak - na kytaru jsem nikdy dřív nehrál, pokud nepočítáte mé poutavé improvizace na jedné struně). Navíc jsme se na místě dohodli, a dostal jsem za pár korun i nezbytné vybavení do začátku. A protože ta kytara hraje prostě skvěle, jsem s koupí maximálně spokojen.

Teď už jen zbývá naučit se hrát. Zatím jedu podle všemožných instruktážních videí, ale možná by to chtělo nějakou pořádnou metodiku, abych se brzy nezačal motat v kruzích - kdyby někdo ze čtenářů věděl o kvalitních materiálech, tak směle do mě. Prsty na levé ruce s tím sice nesouhlasí, ale já hodlám vytrvale pokračovat.

Teď mě ještě čeká koupě nějaké zvukové techniky. Zatím hraju přes počítač pomocí softwarového komba AmpliTube UNO (je zdarma), což by mi sice na můj současný level docela stačilo, jenže notebook není pro podobnou srandu hardwarově připraven, a jsem odkázán na hraní doma ve svém pokoji. Což mi na koleji jistě vyhovovat nebude. Mimochodem - pokud se někoho zavedl Google, bude se hodit následující informace. Pokud vám kterákoli verze AmpliTube nesnesitelně praská, chrčí a přeskakuje, zkuste ho namísto přes DirectX provozovat přes ASIO. Většina dnešních zvukových karet jej podporuje, u integrovaných chipů se dá do jisté míry emulovat. V každém případě budete potřebovat drivery, a já vám doporučím ASIO4ALL. Tolik technická vložka. Koupi komba ale asi nechám na později, protože je to vskutku nemalá investice, a já si stejně většinu času nemohu dovolit cvičit nahlas. Plánuji koupi zajímavého zařízení VOX Amplug (určitě se koukněte na video), které si kupodivu pochvalují i sami uživatelé. Patrně to není žádný aušus, a zesiluje prý plně analogově. Nákupem si zřejmě poprvé vyzkouším eBay, protože je to krabička zanedbatelné hmotnosti, a já nehodlám platit 1300 za něco, co můžu mít za osm stovek z USA.

No a to je asi pro dnešek všechno. Jen samozřejmě nemohu zapomenout na snímky kytary samotné. Nemám foťák, takže přikládám fotografie od prodávajícího - jsou zcela autentické :-).

pátek 27. června 2008

Úpravy na blogu II

Čím méně má blog obsahu, tím více musí mít úprav. Díky článku na Živě.cz jsem objevil testovací verzi Bloggeru, a tak jsem ji samozřejmě hned zapnul. Bohužel zatím neumí skoro nic zajímavého, takže to až taková sláva nebyla. Zmínil bych však to, že když si rozkliknete celý příspěvek, máte už přímo pod ním okno pro zapsání komentáře, a nemusíte tak chodit na tu divnou stránku. Testovací verze měla také umožnit hodnocení pomocí hvězdiček, ovšem evidentně to funguje jen pro některé šablony, a když jsem se to snažil vložit do této, tak to za všech okolností vypadalo blbě. Ale když už jsem u toho byl, tak jsem sáhnul po řešení třetí strany, a můžete hvězdičkovat jako o závod. Když to bude dělat problémy, tak to zase vypnu, a bude po ptákách :-).

úterý 24. června 2008

Rock Band na PC?

Po tisící o tom samém. Nesmíte se zlobit, ale různé varianty Guitar Hero mi generují největší návštěvnost a je třeba lidem dát to, o co mají zájem :-). Tentokrát bych se chtěl krátce zmínit o zajímavé modifikaci pro nedávno zmiňovanou hru Guitar Star.

Za normálních okolností bych asi nechal další verzi GS bez povšimnutí, ale Beta 6 je na takové úrovni, že spolu s modifikací Rock Band dávají dohromady naprosto geniální počin. Aby toho nebylo málo, nedávno unikly skladby z připravovaného spin-offu Guitar Hero 3 jménem Guitar Hero: Aerosmith. Koncepce hry je taková, že v každé sérii dostanete dvě skladby kapel, které někdy dělaly Aerosmith předskokany, a následuje trojice skladeb přímo od rockové legendy. Ač jsem nikdy Aerosmith neposlouchal, musím říct, že jsou to songy nesmírně zábavné, neboť se tu tolik nehraje na sekce typu "enteruj řadu not pětkrát za vteřinu po dobu 30 sekund", ale můžete ladně plout po pražcích, popř. přehazovat akordy únosné obtížnosti. Tedy alespoň zatím - nevím, co mě čeká v sedmé sérii :-). Je to vítaná změna, neboť v nové betě Guitar Star je zvýšena obtížnost Rock Meteru (měřák chyb při hře), a dohrát některé skladby např. z GH3 je solidní peklo, pokud nemáte v písních i Star Power (v Rock Bandu jako Overdrive - při vhodném načasování velmi usnadní překlenutí obtížných pasáží tím, že rockmeter pomalu klesá při chybách a rychle roste při správném hraní - současně dvojnásobí body - je to vidět i na přiloženém videu). No abych tolik nekecal - následuje video z hraní skladby Make It právě v Rock Bandovsky modifikované verzi Guitar Star. Omlovám se za ty chyby, ale občas se mi to při záznamu videa škubalo. Rovněž synchronizace zvuku a videa není na záznamu navzdory mým úpravám příliš přesná, ve hře je OK.



Máte-li o hru zájem, tak potřebné prerequisites (hra jede pod XNA, takže to bohužel není jen "stáhnu a hraju") jsou zde, Beta 6 včetně modifikace je potom tady.

čtvrtek 12. června 2008

Bilancuji

Protože své nesmírně trpělivé čtenáře zanedbávám, rozhodl jsem se napsat další netechnický příspěvek, ať se to tu celé nezapráší. Dnes jsem totiž udělal svou poslední zkoušku v prvním ročníku, a protože je to shodou okolností zhruba rok, co jsem byl přestěhován ze Sokolova na vesnici za Brnem, napadlo mě, že bych mohl sepsat takovou bilanci pozitiv a negativ uplynulého roku.

Život na vesnici
Začnu tím méně příjemným, ať se to ke konci už jenom zlepšuje :-). Co jsme se přestěhovali, tak sice bydlíme v krásném domku namísto malého bytu, jenže je to na vesnici. Jsem městský člověk, a prostě jsem nedokázal objevit žádnou výhodu venkovského života, když se musí dojíždět do banky, k lékařům, za kulturou, na nákupy, a ve své podstatě i na autobusy, které doopravdy někam jedou. Když se probudím až po poledni, je už celkem zbytečné vůbec uvažovat nad tím, že bych si zašel koupit něco k zakousnutí. Zrovna tak pošta zavírá už někdy ve čtyři, a když člověk přijede třeba z práce, tak už má smůlu. Očního lékaře navštívím čert ví kdy, a třeba do kina se přes prázdniny asi vůbec nepodívám. To vše jistí mizerné internetové připojení a občasné výpadky elektrického proudu. Krom toho prostě žijí na vesnicích divní lidé a to mi nikdo nevymluví (zejména náš starosta ve mně zanechal hluboký dojem). Co si budeme povídat, zrovna dvakrát se netěším, až v sobotu odjedu domů na celé léto.

Život na koleji
To už je úplně jiná káva. Na koleji se mi zalíbilo prakticky ihned, a Hradec opouštím co možná nejméně. Jednak je tu to studentské ubytování, kdy po vás nikdo nic nechce (pomineme-li nemalé měsíční platby), a člověk si prostě žije podle svého. Navíc studuji v celkem velikém městě, a všechno je tu po ruce. Když už ne hned za rohem, tak se prostě svezu pár metrů MHD a je to. Žádné hledání spojů v jízdních řádech a vystávání důlku na zastávkách. Půlnoční nákupy v Tescu jsou úplně běžnou praxí, a zkrátka je tu všechno přesně naopak, než jak je tomu doma. Kdo si někdy studentské ubytování zkusil, ten má asi celkem jasno, o čem tady mluvím. Na kolejích se dokonce dějí i zázraky. Studenti jednak propijí několik set až tisíc Korun měsíčně, aniž by umřeli hlady, a také jsou schopni úspěšně skládat zkoušky na základě pohledu na přebal skript. Nejsem výjimkou :-). Jen to stravování je pochopitelně slabší, to se nedá nic dělat.

Studium
Těžko dokážu popsat, jak jsem rád, že jsem vypadnul z gymplu. Nevím, jestli to bylo dáno těmi lidmi, nebo jestli ten středoškolský systém jednoduše nefunguje, ale nemohl jsem vystát, jak se gymnaziální "profesoři" (ten termín jsem nikdy nepochopil, když skoro nikdo z nich nepřesáhl titul magistra), ale třeba i lidé z vedení chovají ke studentům. Odchod na VŠ tak pro mě byl velmi příjemným šokem - stejně jako většina středoškoláků jsem očekával, že jdu zase do toho samého, ale tentokráte s ještě vyšší obtížností. Ale kdepak. Možná je to tím, že jsem si vybral právě ten daný obor na té dané škole (aplikovaná informatika na FIM UHK), ale až na pár podivných úkroků je to studium velmi přesně specializované, a opravdu se tu učím to, co jsem se učit chtěl a kvůli čemu jsem se na školu hlásil. Zpětně se musím vysmát těm, kteří mi tvrdili, že jestli mi jde o praktické znalosti, tak nemám chodit na vysokou, ale mám se zdokonalovat samostudiem. Kdepak, tady se opravdu píšou weby, tady se opravdu programuje, opravdu se tu navrhují databáze, a opravdu se tu konfigurují sítě. Pokud někdo šel studovat počítače tam, kde do něj hustí fyziku, elektrotechniku a matematickou analýzu, tak to má blbé :-). Navíc tu kantoři se studenty jednají úplně jinak, než tomu bývá na středních školách, a nikdo studentům nekecá do toho, jak si mají organizovat přípravu na zápočty a zkoušky. I kamarádi se tu zadařili (jak od nás z fakulty, tak z filozofického ročníku bývalých spolužáků a nynějších spolubydlících), a až na obvyklé drncáky o zkouškovém je to studium tady velmi příjemné. Důkazem budiž to, že z prvního ročníku odejdu s 66 kredity, na které se dá dosáhnout jen s nemalou měrou dobrovolně splněných volitelných předmětů (i z jiných oborů). Po mnoha letech se karta obrátila, a já se budu akorát celé prázdniny těšit, až se vrátím opět do školy :-).

Na závěr ještě známky ze zkoušek (zkouškových bylo 10 předmětů z 19, které jsem měl zapsané), ať vidíte, jak si můžete laxním přístupem v závěru zazdít veškeré dosavadní úspěchy :-).
Mikroekonomie I: 2
Operační systémy: 2
Principy počítačů: 2
Úvod do objektového modelování: 1
Základy matematiky I: 2 (na druhý pokus)
Technologie pro publikování na webu: 1
Odborná angličtina II: 1
Základy účetnictví: 2 (a lituju, že jsem si ten předmět kdy psal)
Základy matematiky II: 3
Makroekonomie I: 3

Ty známky se ale především dobře vyjímají vedle těch z gymplu. Tam jsem na poslední chvíli zachraňoval čtyřku snad v každém předmětu. A to nemluvím o nepoměru časů, které jsem strávil v učebních materiálech.

No a když jsem to tak dopsal, tak si připadám jako blbec, ale budu věřit, že čtenáři blogu opravdu na takové zápisy čekají :-). Takže se přecijen odhodlávám kliknout na tlačítko Publikovat příspěvek, ale příště se asi opět vrátím k informačnímu rázu příspěvků.

pondělí 28. dubna 2008

Teplé jarní dny

Nějakou tu chvíli už máme na kolejích nové vedení, a nová paní ředitelka dělá všechno proto, aby ji studenti na konci měsíce upálili. A tak není divu, že se po sérii nehorázných zdražení a nesmyslných omezení a nařízení na místě klasických hlášek objevila následující cedule:



Co si o tom má studentstvo myslet? Jak se má po večerech bavit? Bude sledováno noční sexuální hlídkou? A co na to Jan Tleskač?

neděle 27. dubna 2008

Počeštěné skladby od Billa Baileyho

Dal jsem se do korekce titulků k vynikající show Billa Baileyho zvané Part Troll, a při té příležitosti jsem znovu přeložil většinu písňových textů.

V následujících videích jsou již texty nové, ale podle všeho ještě ne zcela finání (našel jsem pár drobností, které chci doladit). Mluvené slovo, ale i některé úseky českých textů jsou povětšinou prací Shoguna, který je autorem původních českých titulků. Písničky jsem se při překladu pokusil i přebásnit (tedy tam kde se rýmovaly, on si na to Bill moc nepotrpí), ale mějte na paměti, že nejsem básník, ale informatik, a prostě jsou ty verše sem tam kostrbaté :-). I tak se ale domnívám, že se mi podařilo zachovat trochu více z původního humoru. Pokud znáte původní titulky, tak se musím omluvit za vypuštění krmelce z jedné nejmenované písně, ale v originále to prostě bylo jinak, tak jsem to musel přepsat, i když mi ta Shogunova verze připadala vtipnější :-).

Takže tady máte vše jako embedded player, popř. přímý link.

neděle 20. dubna 2008

RockBand ve Frets on Fire

Po čase jsem zase zavítal na Frets on Fire Fan Forum, a nemohl jsem si nevšimnout, že se tam zhruba před týdnem objevila pozoruhodná novinka. Po mnoha měsících se totiž podařilo decryptovat skladby z nejlepší hudební hry vůbec, a sice RockBandu. Tato hra se bohužel v Evropě zatím neprodává, ale alespoň kytarové a basové party už si můžete zahrát ve freewarových hračkách typu Frets on Fire nebo Guitar Zero II/Guitar Star. Jen je mi trochu divné, že ripy neobsahují bicí, protože pokud vím, tak už se bicí sestavu podařilo s FoF úspěšně propojit. No nám to může být fuk, protože si ten olbřímí balík s RockBandem stejně nechá přes oceán poslat jen málokdo (i když jak pro bicí, tak pro toho luxusního Stratocastera bych možná i vraždil :-)).

Když jsem před chvílí zmínil Guitar Star - rád bych zmínil, že na oficiálním webu se v současnosti nachází Beta 5 Update 2, což už je velmi vydařená verze, dokonce i s pofidérní podporou tremolové páky (je použitelná jen ve velmi vysokých tónech, jinak dělá zrůdné zvuky). Já už tedy FoF díky GS nespustil několik měsíců.

úterý 8. dubna 2008

Literární událost roku

Už je sice nekřesťanská hodina, ale nám agnostikům to nevadí, a ještě před spaním píšu krátkou, ale o to zajímavější zprávu. Vedle hrdinů, jakými jsou John Rambo nebo Rocky Balboa, se po dlouhém čekání vrátil i Jiří Charvát (alias Rimmer) s tolik zbožňovaným povídkovým cyklem Chladnou Hlavu. Návrat nese jméno Stupeň sání, a jedná se už o 27. povídku v pořadí. Nechť se bavíte stejně dobře jako já ;-).

pátek 4. dubna 2008

Hry s fyzikálním modelem

Už jsem zase přes měsíc nic nenapsal, takže jsem si pro jistotu vymyslel téma, které se dá rozepsat alespoň do dvou nebo tří článků. První (a asi nejkratší) ze série příspěvků o fyzikálních hrách bude o hrách typu "sandbox", které nemají konkrétní cíl, a jejich jediným účelem je zabít hodiny přebytečného času, které stejně určitě nebudete potřebovat.

Falling Sand Game
Tato hříčka už sice nepatří k nejnovějším kouskům, ale zábavnost jí rozhodně upřít nemůžu. K dispozici máte kreslící plátno, mnoho druhů písku, a zákeřné zvířátko zvané Namekuji. Jednotlivé písky mají odlišné vlastnosti - jeden se chová jako písek, další jako sůl, jiný jako voda, rostlinka, nebo třeba obyčejné zdivo, atp. Při vzájemné interakci pak voda způsobí rostlince růst, oheň se rychle šíří olejem, pomalu může hořet i rostlina, ale písek a voda oheň hasí, atp. K dispozici jsou některé speciální materiály, jako např. CERA, což je slovo, kterému nerozumím, ale dá se báječně použít jako doutnák, chcete-li oddálit zapálení oleje, nebo třeba tajemné ???, což je výbušná směs, která pošle do pekel téměř celé vaše dílo. V tom všem se může, ale také nemusí (dá se vypnout) potácet Namekuji. Je to takový primitivní ostnatý tvor, který se žene za vodou, po které roste, a ze všech sil se vyhýbá soli, která ho zábijí. Pokud tedy necháte příšerku zapnutou, budete se patrně zabývat rafinovanými způsoby jeho krmení, či naopak likvidace :-). Sám autor má o zacházení se zvířátky svérázné mínění, jak se můžete přesvědčit například na druhém screenshotu na webu hry. Já přikládám vlastní screen, na kterém není nic moc rafinovaného, protože už to Namekuji rozežral, ale zase to tam moc pěkně hoří. Celá hra běží v okně prohlížeče, a má podobu Java appletu, takže musíte mít nainstalovaný příslušný plugin. To by ale většina z vás již mít mohla. Odkaz na hru je zde.


Phun
Phun je zatím ve stádiu betaverze, ale už teď se jedná o hodně propracovanou hříčku, se kterou se dá nasimulovat prakticky cokoli, co vám dva rozměry dovolí. Nepracuje se tu pouze s pískem, ale s obdélníčky, kolečky, patvary, nakloněnými rovinami, motůrky, pružinami, řetězy, vodou, hřebíky, a osami otáčení. Už jen příklady přibalené v instalačním balíčku ukazují mnohé možnosti této hry. Autor sestavil z geometrických útvarů hadrového panáka, se kterým si můžete pohazovat ze strany na stranu, model pístového motoru (byť funguje poněkud obráceně), funkční katapult bořící cihlovou věž, pojízdná vozidla, tryskající fontánu, atp. Vy se na to samozřejmě můžete vykašlat, a postavit si stroj podle vlastního uvážení, nebo na sebe prostě naházet fůru věcí, a pak je bořit na tisíc způsobů. To vše ve velmi líbivém kabátku, a vzhledem k možnostem i v celkem příjemném ovládání (i když přijít na některé věci chvilku trvá). Jednotlivým nakresleným tvarům můžete nastavit i klasické fyzikální vlastnosti jako hmotnost, tření, pružnost, atp., popř. je kliknutím proměnit v tekutinu, která pak bude lehčí předměty nadnášet. Prostě ideální zábava, pokud máte před sebou nějakou práci, kterou musíte do půlnoci stihnout. Odkaz je zde, přeji příjemnou zábavu.


No a pokud máte pocit, že jsem na nějakou hru zapomněl, tak stačí šťouchnout, a já ji rád vyzkouším a doplním.

čtvrtek 28. února 2008

Hudební hry II

Podobně jako v minulém příspěvku o hudebních hrách, i teď jednu hru jen krátce zmíním, a rozpovídám se především o hře Audiosurf, kterou jsem spustil včera, a od té doby jí věnoval už několik hodin :-).

Guitar Zero II / Guitar Star
Teď opravdu jen krátce, protože Guitar Hero už se na tomto blogu zbytečně roztahuje. Fanoušci možná postřehli, že vedle Frets on Fire existují na PC i další klony této konzolové hry (jmenujme například Guitar Zero nebo Score Hero). Ovšem většinou se jednalo o hry nevalné kvality, popř. plné nepříjemných maličkostí, a rozhodně němohly konkurovat FoF. Ovšem co čert nechtěl, před nějakým tím časem začal vývoj hry Guitar Zero II aka Guitar Star, a vypadá to, že na Windows dostanou Frets pořádně na čumák. Rozhodně se nebude jednat o multiplatformní hru, jelikož běží pod .NETem, konkrétně na platformě XNA (platforma pro XBox 360 a Microsoft Windows). Svou konkurenci však předhání v několika směrech. Předně hra nejede pod Pythonem, takže je opravdu nesrovnatelně rychlejší a plynulejší. Kromě toho má hezčí grafiku, obsahuje bonusovou Star Power, i bez modifikací umí multiplayer, a v omezené míře podporuje tremolovou páku známou z konzolových ovladačů. Prozatím se jedná o beta verzi, takže se spousta věcí musí nastavovat přímo v konfiguračním souboru a určité drobnosti jsou poněkud nedoladěné. Aktuální verzí je Beta 4, Update 1, ale pokud se rozhodnete hru stáhnout, jdetě určitě do updatované Bety 3, protože čtyřka se zatím chová dost divně... Stahovat můžete zde (je vyžadována registrace).


Audiosurf
A konečně něco nového a osvěžujícího (pomineme-li klišé přijíždějících barevných políček). Bohužel se ale poprvé ponoříme do komerčních sfér, i když je potřeba uznat, že necelých 10 dolarů je při současném kurzu hodně lidová cena. Hru bohužel distribuuje Valve prostřednictvím systému Stream, takže jsou tu ony nechvalně známé nároky na internetové připojení. Ale už ke hře samotné. Myší nebo klávesnicí (spíš myší - na šipkách se to absolutně nedá hrát, a hra pěti klávesami není z nejpohodlnějších) ovládáte raketku, a sbíráte barevná políčka, která jsou na trati rozmístěna v rytmu hrané písně. Všude kolem se motá spousta tančících objektů, částicových efektů a ekvalizérů, trať se vlní podle úderů bicích, a raketka zrychluje či zpomaluje podle intenzity hudby, takže má hra nepopsatelnou dynamiku. Aby toho nebylo málo, neexistuje žádná databáze skladeb, a celý level se vším všudy se vygeneruje z libovolné skladby, kterou máte zrovna na disku.

Políčka samozřejmě nesbíráte jen tak nesmyslně. Hra vám nabídne celou řadu herních módů a obtížností, a nelze tedy říct jednoznačně, co budete s barvičkami dělat. Hlavní zásadou je to, že se barvy skládají pod vás, a vy se musíte pokusit nasbírat trojice (či větší skupiny) polí stejné barvy a přitom nepřeplnit zásobník. To jistě pochopíte z přiloženého videa. Jednotlivé módy vám pak umožní třeba mazat políčka v cestě, přitahovat barvy z okolních jízdních pruhů, sbírat bonusy, nebo si třeba jedno políčko schovat pro pozdější potřebu a přenést ho jinam. Pro relax se nabízejí ještě dva zjednodušené režimy. Jeden z nich obsahuje jednobarevná políčka, která musíte sbírat, a šedá pole, která sbírat nesmíte. Takže jen tak kličkujete a neděláte si vrásky s barvami. Úplně nejjednodušší je pak Freeride, ve kterém mají všechna pole stejnou barvu, nesypou se do zásobníku, a na konci se vám jen změří, kolik procent z nich jste dokázali sebrat. Hlavním tahákem hry prý má být porovnávání výsledků s hráči z celého světa, ovšem se mnou se asi ve vkusu mnoho hráčů nepotká :-).

Součástí instalace je i kompletní soudtrack k Orange Boxu, takže si můžete zajezdit nejen v rytmu elektronické scénické hudby, ale třeba i nesmírně populární skladby Still Alive (včetně podivného coveru zpívaného mužským hlasem). Dále hra obsahuje "rádio", ve kterém si můžete vybrat některou z volně dostupných skladeb určených pro tuto hru. Většinou jsou velice vhodné pro automatické rozpoznání beatů, ale dosti nevhodné k poslechu. No abych se neopakoval - je to prostě většinou techno, a to já nemusím. A abyste věděli, že jsem v prvním odstavci nekecal o hraní libovolné písně, tak přikládám videozáznam jedné mé hry. Tenhle kousek by tvůrci ke hře jistě nepřidali :-). Sice se konkrétně u této písně nepodařilo úplně ideálně rozestavět políčka do rytmu, ale věřte mi, že často to bývá až překvapivě přesné. Každopádně se přesuňte v čase pár let zpátky a klikněte na tlačítko Play (a omluvte tu hnusnou kvalitu; ví-li někdo o technologicky lepší alternativě k YouTube, tak jen do mě).


neděle 24. února 2008

Démon a andělé

Pokud jste byli přítomni, je vám význam nadpisu zřejmý. Pokud ne, tak vězte, že bude řeč o Trpasliconu 2008, ze kterého jsem se právě přitrmácel zpátky na kolej. Všechny mé postřehy, prosím, přizpůsobte faktu, že jsem tam byl teprve podruhé. Předtím jsem pobyl na ročníku 2006 s tématem Pozpátku.

Do Prahy jsem přijel poměrně brzy. Nevím, co to dopravce v poslední době popadlo, ale jezdí podle jízdního řádu a různé spoje na sebe navazují, takže když si dáte sem tam nějakou rezervu, tak na místo určení dojedete o hodinu dřív, než jste původně chtěli. Kdybyste tedy slyšeli historky o dementovi, který kroužil po Florenci, Václaváku (byl jsem tam neúspěšně shánět knihu), nebo po Chodově, tak to jsem byl já v zoufalé snaze zabít čas. Moc jsem ho nezabil, takže jsem přesto na con dorazil mezi prvními, a vítězoslavně obsadil místo na podlaze vyhrazené noclehárny. Když jsme se do těch místností všichni našťouchali, odešli jsme na uvítací přednášku, kde nám bylo řečeno, že máme k nocování k dispozici i dvě obrovské tělocvičny. Stane se - my líní už jsme se nestěhovali, a ti pilnější nám uvolnili trochu místa k převalování.

Úvod se tradičně nesl v duchu tématu aktuálního conu (Démoni a andělé), a tleskám za něj, protože byl opravdu vtipný, a v podání Rimmera a Kohyho i nesmírně hřejivý. Následovala jej velmi zábavná přednáška o historii Trpasliconu, kterou jsem už loni toužil vidět, a která se skládala především ze zážitků organizátorů, a nejpozoruhodnějších historek. Přestože byla dosti dlouhá, posluchači se vydrželi tlemit více méně celou dobu, a zejména spolužák Filip rozhodně nezůstane zapomenut. Teď musím narazit na drobný průser pátečního programu - bylo v něm příliš mnoho zajímavých položek, a přednášky, o které jsem stál, se důsledně řadily jedna vedle druhé. Na oblíbené Smeg Ups jsem ještě v tělocvičně vydržel, ale pak jsem se musel přemístit. S pláčem jsem vyškrtnul přednášku o chybách Dr. House, a odkráčel se za Casem podívat, co nového se stalo v seriálovém světě. Zde jsem byl dosti příjemně překvapen, protože jsem se po Casově loňském reportu obával všeho možného, ale výsledek byl velice dobrý. Vadil mi jen nejmenovaný sektor publika, který si usmyslel, že bude vůbec nejlepší, když budou v přednášce opravovat drobné nepřesnosti, a dodávat ke každému tématu vlastní postřehy. Když pak přednášející přešel k novým seriálům, dotyčný sektor se odmlčel, a my si užívali ochutnávky seriálů, kterým patrně většina z nás v následujících týdnech propadne. Pokud mě loni přepsané shrnutí přednášky (ve které doufám i letos, protože jsem bohužel část té přednášky neviděl) nalákalo na Dextera, tak letos jsem byl vysloveně nakopnut ke sledování Jekylla, a jistě si nenechám ujít ani Californication (a kdybych to již neviděl, jistě bych se nechal nalákat i na The Big Bang Theory). Na přednášku samou (ta byla prokládána jen krátkými ukázkami ze seriálů) navázalo promítání pilotních epizod k titulům, které si diváci o přestávce odhlasovali. Vybrali jsme si právě famózního Jekylla a dosud nezmíněného Reapera, což byl počin poměrně zajímavý, a možná se k jeho sledování také dostanu. Po Reaperovi už jsem byl poněkud utahaný, a spolu s nemalou částí sálu jsem odkráčel vstříc omračujícímu ponožkovému teroru svých spolunocležníků.

Velikou výhodou Trpasliconu je to, že nepotřebujete budík. I kdyby vás večer někdo zabil, tak 15-20 minut před začátkem ranního programu se ve všudypřítomném cvrkotu rozhodně probudíte. Po nezbytné ranní hygieně jsem tak zrovna stihl začátek The Big Bang Theory, která vyplnila prostor před parádní sérií přednášek v sálu Britcom plus. Byla naštěstí tak dlouhá, že teď nemusím čtenáře nudit svými aktivitami až někam k 18. hodině večerní. Zmíním jen to, že mě poměrně příjemně překvapily reakce diváků na Garth Marenghi's Darkplace. Když k tomu dáte lidem výklad (a ten se Rimmerovi povedl na jedničku s hvězdičkou), tak se to přeci jenom líbí. Přesto jsem při hromadném odchodu na představením mistra Šmoldase zaslechl reakci, že ten jeden díl tak akorát stačil. Je to mrzuté, ale nám fanouškům to dává pocit výlučnosti. Čert ví, jestli při večerním programu v malých sálech vůbec někdo zůstal, ale tělocvična byla při návštěvě pana Šmoldase a spisovatelky Jenny Nowak dosti narvaná. Mistr rozhodně nezklamal, a naštěstí se nenaplnily ani mé obavy, že nebude dalším hostem připuštěn ke slovu, jako se mu to stává v televizních pořadech. Bylo tomu právě naopak. Jen mě mrzelo, jak bylo toto představení krátké - nejsem si jist, zda tomu tak bylo vždy, ale připadalo mi skoro jako uťaté v půli. Ale to se nedá nic dělat, stálo to za to. Z "pořadu" byl vytvořen záznam, takže by měl být brzy všem k dispozici. Následovala drsná vědomostní soutěž se smrťákem a vyhlášení nejlepších masek. K tomu moc psát nemůžu, protože jsem tam tak všemožně byl a zase nebyl, takže by to beztak nebylo objektivní. No a to už se dostáváme k titulu tohoto příspěvku. S mírným spožděním dorazili do tělocvični VIP hosté, kterých se tentokrát sešlo pět, přičemž jasně vyčníval Martin Sobotka, který byl... totálně na kopr. Démon alkohol jej totiž pronásledoval už od osmé hodiny ranní, a nepřestal po celý večer. Když hosté usedali na své židle, tak to ani tak nevypadalo, ale po jeho prvních slovech přišlo podezření, které se po několika minutách proměnilo v jistotu. Asi netřeba říkat, že to bylo vystoupení vskutku veselé, protože jeho opilecké projevy budily v divácích (samozřejmě včetně mě) úžasné bouře smíchu, a jeho kolegové ještě přilévali olej do ohně, a všemožně mu nadhazovali, nebo naopak využívali jeho nechtěných přihrávek a drželi diváky v téměř neustálém smíchu. Poněkud drsnější bylo, když se opilý dabér dostal z roztomilého veselí do hluboké melancholie a toužil se vypovídat ze své sexuální frustrace. Ale konkrétnější nebudu, snad to bude na nějakém audiozáznamu (těžko říct, pan Sobotka se mikrofonu vyhýbal). Tehdy už začalo jít poněkud do tuhého, a zatímco my se na žíněnkách stále smáli, oběma přítomným Rimmerům evidentně veselo nebylo. Kamilu Halbichovi bylo asi nepříjemné sedět střízlivý mezi více či méně napitými kolegy (kdo si to někdy zažil, ten to jistě pochopí), a Rimmera - organizátora patrně mrzelo, jakým směrem se debata ubírá, a dle slov Martina Sobotky se tvářil nasraně, ty vole. Ač mě sled událostí do žádného smutku nevtáhl, a stále jsem se dobře bavil, jsem pevně přesvědčen, že program skončil tak akorát včas :-). Kdyžtak se na to poptejte děvčat, která zřízená celebrita potkala během své hodinové cesty z tělocvičny k improvizované recepci. Po bujaré zábavě jsme zhlédli čerstvě přeložené vystřižené scény z prvních dvou sérií Trpaslíka, a já odkráčel vstříc Shogunově přednášce o Black Books. Jelikož jsou to sotva dva týdny, co jsem seriál počtvrté dokoukal, tak jsem během promítání celých epizod pendloval mezi tělocvičnou a tímto programem, abych se nakonec vrátil na vrchol přednášky, a sice promítání záznamu z one man show Billa Baileyho (to je seriálový Manny), který se ukázal jako zatraceně dobrý komik, a tak jsme se mohli až do hluboké noci velice dobře bavit. Noční program tedy stál za to v obou dnech. Ale tady si dovolím další zmínku, která mě inspirovala k nadpisu. Nevím, jak je to jindy (předloni jsem si ničeho podobného nevšiml), ale navzdory zákazu se všude válel alkohol a návštěvníci nasávali jako diví. Dost jsem se za ostatní návštěvníky styděl, protože jsem se domníval, že nejsme na školním výletě, a bez alkoholu se dva dny rozhodně přežít dají (nota bene u těch, kteří pili jen tak z principu, a rum zapíjeli limonádou, protože jim nechutná). Naštěstí jsem nebyl svědkem žádného incidentu a jen mě to tak zamrzelo.

V pátek byl odchod z noclehárny ještě poněkud akcelerovaný, protože po dvou dnech, ve kterých si většina návštěvníků neosprchovala ani nohy, se v té učebně sice dalo spát, ale rozhodně ne bdít. Ale to nevadí, alespoň jsem stihl Tenkou modrou linii, a následně se mohl odebrat k pětihodinovým dozvukům conu v hlavním sále (tělocvičně). Po tradičním americkém pilotu se tam promítala neméně tradiční a nepoměrně vtipnější kuchařská show Can't Smeg, Won't Smeg. To promítání mělo jen tu drobnou vadu, že bylo v Praze zrovna asi 30 stupňů a jasno, takže na stěně nebylo vidět vůbec nic :-). V době Can't Smeg, Won't Smeg byly naštěstí ještě čitelné alespoň titulky, takže to nebyl větší problém. Hale and Pace dopadli hůře, a nebýt dabovaní, tak se tam neudrží ani půl hodiny. Tyto dva bloky byly proložené příjemným čtením bajek, které byly citlivě předneseny kroužkem lidí z řad zbývajících návštěvníků (už nás věru nebylo mnoho), v čele s organizátorem Rimmerem, který v závěru ještě potvrdil mou domněnku a dodatečně se omluvil děvčatům za chování opilého dabéra. Posledním bodem programu bylo loučení organizátorů s diváky, a my se začali za Vikyho krásného zpěvu písně "Jednou budem dál" pomalu rozcházet směrem k autobusům a metru.

Dodatek: Snažil jsem se moc nepoužívat smajly, atp., takže pokud má občasná snaha o vtipné větné konstrukce nevyšla, tak mi věřte, že v textu není obsažen smutek nebo znepokojenost. I když to bylo takřka úplně jiné než před dvěma lety (ostatně kdo by chtěl pořád totéž, že), con se organizátorům nesmírně vydařil a i přes krvavé finanční výdaje jsem moc rád, že jsem se tam opět vydal. A když mě nesrazí nemoc (třeba to nachlazení, co jsem si patrně uhnal o předvčerejší chladné pražské noci), určitě se ukážu i příští rok. Musím všem angažovaným moc poděkovat.

Druhý dodatek: Těm, kteří mě z nějakého zvráceného důvodu chtěli poznat osobně, se omlouvám, ale prostě jsem nepocítil potřebu se hlásit :-). Ještě jsem si drze vychutnával, jak jste mě stokrát za den míjeli, nebo seděli celou přednášku dvě židle ode mě, a já předstíral, že nejsem vidět.

Třetí dodatek: Vždycky tolik lidí hlasuje, že je na conu prvně. Z jakého důvodu se na něj nevracíte, sakra?

Čtvrtý dodatek: Kdybyste slyšeli příští rok někoho chrčet, tak jsem nacpal DORFLovi foťák do krku. Podle té jeho dokumentace by se dala zrekonstruovat celá budova, včetně věrných voskových figurín všech českých fanoušků britského humoru. Sice se na ty jeho fotky pak budu rád dívat, ale já prostě špatně snáším, když někdo v mé blízkosti vyfotí více než 70 snímků za hodinu :-).

sobota 26. ledna 2008

Freeware, shareware, donateware...

Dneska bude ten příspěvek trochu delší a vůbec poprvé se nebude týkat nějakého zajímavého internetového nálezu, ale spíše těch odkazů, co nedávno vyskočily v pravé části blogu. Říká se, že nikdo vám nic nedá zadarmo. Není to tak úplně pravda - jednou za čas se najde někdo, kdo vám něco bezplatně poskytne. V tomto případě se jedná o různý software a služby. Ale co když vývojář ztratí motivaci a už mu prostě bezplatný vývoj nestojí za to?

K celému příspěvku mě dohnala nedávná situace kolem velice kvalitního softwaru jménem iTV, kterou vám v začátku příspěvku objasním. Věc se měla tak, že autor vydal svůj program jako tzv. donateware - je tedy k dispozici zdarma s tím, že když se vám program zalíbí, tak podle vlastního uvážení příspějete na konto autora. Jenže zatímco požadavky uživatelů se kupily, příspěvky pořád nikde (až na pár světlých výjimek), a jakákoli zmínka o nich vyvolala jen bouři nevole. I ruply autorovi nervy a ohlásil zpoplatnění s tím, že přispěvatelé dostanou licenční klíč zdarma. Obecně tedy stačilo zaslat 50Kč a mít vydařený prográmek k neomezenému užití. Našlo se pár takových, ale stejně zbyla hora neplatících uživatelů. Když pak nastala chvíle, kdy se stal program komerčním (ještě příštích pár dní budou omezení jen minimální a až pak to bude na ostro), začal opravdový poprask, a v diskuzi se začaly množit podívné příspěvky plné znechucení, řečí o vyděračských metodách, a požadavků na snížení ceny pro ty, kteří nechtějí využívat všechny funkce (wtf?!). Užívání komerčního programu stojí 100Kč ročně (první dva roky se platí naráz, pak se licence prodlužuje). Konkrétní obrázek o české mentalitě si udělejte sami, já se pomalu přesunu k tématu :-).

I já jsem freewarový vývojář, sem tam udělám něco na přání pro uživatele serverů, které navštěvuji (typicky to bývalo Symbianforum, dnes hlavně Lopuch), a bez nějakých okolků se snažím pomáhat po ICQ s neposlušným počítačem. Ale s tím "zdarma" je to různé - někomu stačí, že prostě dokázal napsat to či ono, já si zase dlouho vystačil s pouhým vděkem. Jenže lidi si na to za chvíli zvyknou a za čas už je ani nenapadne poděkovat, a když už dokonce došlo na opačný pól (tedy výčitky), prostě jsem s jednou svou aktivitou seknul a další omezil. Proto se musí vždycky najít nějaká jiná motivace, a právě peníze jsou její nejklasičtější formou. Jenže teď mi řekněte, jak na to? Zkusím rozebrat, co jsem už zkusil, nebo chci zkusit:

1) Becherovka Game
Docela zajímavá příležitost pro amatérské vývojáře. Nalepte na svou hru Becherovku, a my vás finančně odměníme. Fungovalo to několik let, dokud se pro ročník 2007 nezměnilo vše co se dalo. Schopní lidé byli obměněni za cosi podivného (mrkněte se třeba na reakce ID tom rauch v diskuzním fóru Becherovka Game), pravidla obměněna do absurdity (počítačové kategorie jsou sloučeny do jedné, a je fuk, jestli píšete stomegové RPG, nebo dvoubarevný pong; hry pro PDA jsou sloučeny s totálně neprovnatelnou mobilní Javou; hlavní kategorií se stávají flashové hříčky...), a nakonec stejně nedodržena! (byla vyhlášena kategorie absolutního vítěze, která v letošních pravidlech vůbec neexistovala, a na vyhlášení byli někteří slavnostně odměněni dárkovým košem, který byl vždy samozřejmostí pro první tři místa a tito vůbec neměli předem vědět, že se umístili, natož aby je někdo zval na vyhlášení). O to jsem vytočenější, že jsme letos nedosáhli ani na onen dárkový koš, přestože naše hra v mnohém převyšovala kvality lépe hodnocených javovek. Tím spíš těch neovladatelných hrůz, co jsem si mohl na svém telefonu vyzkoušet - oni se totiž letošní uchazeči o kompatibilitu nějak zvlášť nestarali. Na rozdíl od nás... Takhle to prostě dopadne, když sloučíte blbou J2ME s otevřenými operačními systémy a porotu ustavíte z osazenstva firmy, která se živí prodejem javových her. Netřeba asi opakovat, že tato možnost výdělku pro letošek padá, protože prostě jen přišlo x týdnů práce několika lidí úplně vniveč.

2) Google AdSense
To bylo úplné fiasko - když nemáte obsahový web, tak při korektním využití nic nevyděláte, a lidem bylo za těžko kliknout i jen tak z vděku - ale těžko se zlobit, beztak je to proti pravidlům služby.

3) Exkluzivita pro freewarovou hru
Další nezdařený pokus - jde v podstatě o to, že dá internetový server nějakou komickou částku za to, že umístíte do hry jejich logo a dáte hru k dispozici ke stažení pouze skrz jejich web. U několika počítačových her to šlo, u naší Eleworie pro PDA evidentně ne - a přitom byla úspěšná, a dokonce ve své pozdější mutaci i překročila hranice, na což jsem docela hrdý.

4) Donateware
Aktuální záležitost. Nepodmínil jsem příspěvkem vůbec nic, prostě jsem začal vybírat na webový hosting, z čehož bych měl přínos pro sebe samotného jen zcela minimální (moje doména by stejně trpěla několikapísmennou zkratkou navíc, jako teď u WZ), ale mohlo by to zkvalitnit služby, které poskytuji zdarma. Výsledek - dva lidé přispěli, dva projevili ochotu. Z uzavřené komunity, která celou akci nakopla, jsem dosud neviděl ani Korunu (necháme stranou fakt, že jsem pro onu komunitu vytvořil webovou aplikaci za flašku, a doposud jsem nedostal ani kapku, ani finanční náhradu - o to víc mě mrzí, že mi dluží uživatel Lopuchu). Na tohle se trochu spoléhám - chtěl bych na individuální příspěvky odkazovat v budoucnu, až zase začnu dělat na nějakých těch nových projektech. Každopádně dosavadní situace je příšerná, a navzdory jednomu poměrně štědrému daru dá sesbíraná částka sotva čtvrtinu potřebné sumy.

5) Shareware
To jsem zatím nezkusil, a možná ani nezkusím. Vzhledem k tomu, co jsem řekl v úvodu, je docela zřejmé, že v našich končinách bych stejně nic neprodal, a nabídnout něco do zahraničí není úplně nejsnažší. Navíc už by to chtělo živnostenský list a každoroční hrátky s daněmi. No, nevím...

Takže suma sumárum - služeb tu máme hodně, platit se nechce nikomu a nijak. Přitom se nesnažím na uživatelích vydělávat - jde tu jen a pouze o nějakou tu motivaci. Je hezké, když něco napíšu, a lidé mi za to poděkují, ale třeba i přispějí na Kofolu, kterou jsem večer při psaní vypil, nebo třeba na malou pizzu, kterou jsem si tentýž večer objednal. Nechci tisíce na nový hardware, prostě to jen chce nějaký symbolický příspěvek; nějakou motivaci. A komu se nechce dávat peníze jen tak, může příspět na hosting - konečný užitek bude mít hlavně uživatel - já z toho budu mít opět ten dobrý pocit, že moje práce za něco stojí.

úterý 15. ledna 2008

RF-mod-4 Final

Teď jsem dostal po ICQ echo, že starý link na RF-mod do Frets on Fire už neplatí (ten v tomto článku). To se dalo i tušit, protože už je dávno na světě finální verze a já se o ní jen zapomněl zmínit tady :-).

Originální vlákno:
http://www.fretsonfire.net/cgi-bin/ikonboard.cgi?act=ST;f=11;t=11473;

Moje mirrory verze 4.15, kdyby to v budoucnu chcíplo:
Win32: http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/50827/RF-mod-4-win32.zip_18.51MB.html
Linux: http://www.edisk.cz/stahnout-soubor/22169/RF-mod-4-linux32.tar.bz2_14.78MB.html

Teď nemám čas ani chuť se rozepisovat o rozdílech oproti betě, tak si počtěte na tom fóru ;-).

středa 9. ledna 2008

Virtuální kadeřnictví

Nádherná záležitost, kterou na Lapiduch linkoval Pizzaguy. Za pomoci dvou mikrofonů a speciálního algoritmu se podařilo vytvořit skoro dokonalou iluzi prostorového zvuku při poslechu přes obyčejná stereofonní sluchátka. Jde jednoduše o hlasitost v jednotlivých sluchátkách a milisekundové prodlevy mezi cestou zvuku do levého a pravého ucha.

Snažte se najít místo, kde je opravdu ticho, a zavřete oči, ať vás neruší zrakové vjemy. Jo a do reproduktorů to nefunguje (a nemůže fungovat), takže vezměte pořádná sluchátka a navštivte Virtual Barbershop.

středa 2. ledna 2008

Mobilní vláček

Už je to týden zpátky, ale nějak mě nenapadlo se tu zmínit. Legendární freewarovou hříčku Vlak si teď můžete zahrát i na svém mobilním telefonu, a ani tentokrát nebudete nic platit. Programátor zvaný Robot2037 totiž tuto hru naportoval na mobilní Javu (J2ME), a abych v tom byl nějak zapojen, tak jsem mu do toho kecal (dělal jsem betatest :-)). Diskuse o hře je vedena zde, a můžete si ji tam rovnou stáhnout. Je to technické fórum, tak ještě pro jistotu uvedu, kterou že verzi si máte nainstalovat:
- Pokud máte telefon, který umí MIDP 2.0 (parametr, který je uváděný v každém přehledu - obecně se dá říct, že je to skoro každý telefon s Javou, který není starší než tři roky :-)), chcete verzi MIDP_2
- Pokud neumí MIDP 2.0, ale je to Nokia (vyjma těch z pravěku barevných displayů, jako Nokia 7650), chcete verzi Nokia
- Když ani jedna nepošlape, tak MIDP_1

Pokud vůbec nemáte přehled, zkuste je v tomto pořadí :-). Hra podporuje všemožná rozlišení displayů - od 128x128 až třeba po QVGA (320x240), a můžete si vybrat, jestli budete držet telefon na výšku nebo na šířku. Na QVGA obrazovkách s displayem na šířku je vidět celá plocha, na ostatních se postupně posouvá, ale hraje se to tak jako tak pěkně. Takže příjemnou zábavu :-).