Pokud jste byli přítomni, je vám význam nadpisu zřejmý. Pokud ne, tak vězte, že bude řeč o Trpasliconu 2008, ze kterého jsem se právě přitrmácel zpátky na kolej. Všechny mé postřehy, prosím, přizpůsobte faktu, že jsem tam byl teprve podruhé. Předtím jsem pobyl na ročníku 2006 s tématem Pozpátku.
Do Prahy jsem přijel poměrně brzy. Nevím, co to dopravce v poslední době popadlo, ale jezdí podle jízdního řádu a různé spoje na sebe navazují, takže když si dáte sem tam nějakou rezervu, tak na místo určení dojedete o hodinu dřív, než jste původně chtěli. Kdybyste tedy slyšeli historky o dementovi, který kroužil po Florenci, Václaváku (byl jsem tam neúspěšně shánět knihu), nebo po Chodově, tak to jsem byl já v zoufalé snaze zabít čas. Moc jsem ho nezabil, takže jsem přesto na con dorazil mezi prvními, a vítězoslavně obsadil místo na podlaze vyhrazené noclehárny. Když jsme se do těch místností všichni našťouchali, odešli jsme na uvítací přednášku, kde nám bylo řečeno, že máme k nocování k dispozici i dvě obrovské tělocvičny. Stane se - my líní už jsme se nestěhovali, a ti pilnější nám uvolnili trochu místa k převalování.
Úvod se tradičně nesl v duchu tématu aktuálního conu (Démoni a andělé), a tleskám za něj, protože byl opravdu vtipný, a v podání Rimmera a Kohyho i nesmírně hřejivý. Následovala jej velmi zábavná přednáška o historii Trpasliconu, kterou jsem už loni toužil vidět, a která se skládala především ze zážitků organizátorů, a nejpozoruhodnějších historek. Přestože byla dosti dlouhá, posluchači se vydrželi tlemit více méně celou dobu, a zejména spolužák Filip rozhodně nezůstane zapomenut. Teď musím narazit na drobný průser pátečního programu - bylo v něm příliš mnoho zajímavých položek, a přednášky, o které jsem stál, se důsledně řadily jedna vedle druhé. Na oblíbené Smeg Ups jsem ještě v tělocvičně vydržel, ale pak jsem se musel přemístit. S pláčem jsem vyškrtnul přednášku o chybách Dr. House, a odkráčel se za Casem podívat, co nového se stalo v seriálovém světě. Zde jsem byl dosti příjemně překvapen, protože jsem se po Casově loňském reportu obával všeho možného, ale výsledek byl velice dobrý. Vadil mi jen nejmenovaný sektor publika, který si usmyslel, že bude vůbec nejlepší, když budou v přednášce opravovat drobné nepřesnosti, a dodávat ke každému tématu vlastní postřehy. Když pak přednášející přešel k novým seriálům, dotyčný sektor se odmlčel, a my si užívali ochutnávky seriálů, kterým patrně většina z nás v následujících týdnech propadne. Pokud mě loni přepsané shrnutí přednášky (ve které doufám i letos, protože jsem bohužel část té přednášky neviděl) nalákalo na Dextera, tak letos jsem byl vysloveně nakopnut ke sledování Jekylla, a jistě si nenechám ujít ani Californication (a kdybych to již neviděl, jistě bych se nechal nalákat i na The Big Bang Theory). Na přednášku samou (ta byla prokládána jen krátkými ukázkami ze seriálů) navázalo promítání pilotních epizod k titulům, které si diváci o přestávce odhlasovali. Vybrali jsme si právě famózního Jekylla a dosud nezmíněného Reapera, což byl počin poměrně zajímavý, a možná se k jeho sledování také dostanu. Po Reaperovi už jsem byl poněkud utahaný, a spolu s nemalou částí sálu jsem odkráčel vstříc omračujícímu ponožkovému teroru svých spolunocležníků.
Velikou výhodou Trpasliconu je to, že nepotřebujete budík. I kdyby vás večer někdo zabil, tak 15-20 minut před začátkem ranního programu se ve všudypřítomném cvrkotu rozhodně probudíte. Po nezbytné ranní hygieně jsem tak zrovna stihl začátek The Big Bang Theory, která vyplnila prostor před parádní sérií přednášek v sálu Britcom plus. Byla naštěstí tak dlouhá, že teď nemusím čtenáře nudit svými aktivitami až někam k 18. hodině večerní. Zmíním jen to, že mě poměrně příjemně překvapily reakce diváků na Garth Marenghi's Darkplace. Když k tomu dáte lidem výklad (a ten se Rimmerovi povedl na jedničku s hvězdičkou), tak se to přeci jenom líbí. Přesto jsem při hromadném odchodu na představením mistra Šmoldase zaslechl reakci, že ten jeden díl tak akorát stačil. Je to mrzuté, ale nám fanouškům to dává pocit výlučnosti. Čert ví, jestli při večerním programu v malých sálech vůbec někdo zůstal, ale tělocvična byla při návštěvě pana Šmoldase a spisovatelky Jenny Nowak dosti narvaná. Mistr rozhodně nezklamal, a naštěstí se nenaplnily ani mé obavy, že nebude dalším hostem připuštěn ke slovu, jako se mu to stává v televizních pořadech. Bylo tomu právě naopak. Jen mě mrzelo, jak bylo toto představení krátké - nejsem si jist, zda tomu tak bylo vždy, ale připadalo mi skoro jako uťaté v půli. Ale to se nedá nic dělat, stálo to za to. Z "pořadu" byl vytvořen záznam, takže by měl být brzy všem k dispozici. Následovala drsná vědomostní soutěž se smrťákem a vyhlášení nejlepších masek. K tomu moc psát nemůžu, protože jsem tam tak všemožně byl a zase nebyl, takže by to beztak nebylo objektivní. No a to už se dostáváme k titulu tohoto příspěvku. S mírným spožděním dorazili do tělocvični VIP hosté, kterých se tentokrát sešlo pět, přičemž jasně vyčníval Martin Sobotka, který byl... totálně na kopr. Démon alkohol jej totiž pronásledoval už od osmé hodiny ranní, a nepřestal po celý večer. Když hosté usedali na své židle, tak to ani tak nevypadalo, ale po jeho prvních slovech přišlo podezření, které se po několika minutách proměnilo v jistotu. Asi netřeba říkat, že to bylo vystoupení vskutku veselé, protože jeho opilecké projevy budily v divácích (samozřejmě včetně mě) úžasné bouře smíchu, a jeho kolegové ještě přilévali olej do ohně, a všemožně mu nadhazovali, nebo naopak využívali jeho nechtěných přihrávek a drželi diváky v téměř neustálém smíchu. Poněkud drsnější bylo, když se opilý dabér dostal z roztomilého veselí do hluboké melancholie a toužil se vypovídat ze své sexuální frustrace. Ale konkrétnější nebudu, snad to bude na nějakém audiozáznamu (těžko říct, pan Sobotka se mikrofonu vyhýbal). Tehdy už začalo jít poněkud do tuhého, a zatímco my se na žíněnkách stále smáli, oběma přítomným Rimmerům evidentně veselo nebylo. Kamilu Halbichovi bylo asi nepříjemné sedět střízlivý mezi více či méně napitými kolegy (kdo si to někdy zažil, ten to jistě pochopí), a Rimmera - organizátora patrně mrzelo, jakým směrem se debata ubírá, a dle slov Martina Sobotky se tvářil nasraně, ty vole. Ač mě sled událostí do žádného smutku nevtáhl, a stále jsem se dobře bavil, jsem pevně přesvědčen, že program skončil tak akorát včas :-). Kdyžtak se na to poptejte děvčat, která zřízená celebrita potkala během své hodinové cesty z tělocvičny k improvizované recepci. Po bujaré zábavě jsme zhlédli čerstvě přeložené vystřižené scény z prvních dvou sérií Trpaslíka, a já odkráčel vstříc Shogunově přednášce o Black Books. Jelikož jsou to sotva dva týdny, co jsem seriál počtvrté dokoukal, tak jsem během promítání celých epizod pendloval mezi tělocvičnou a tímto programem, abych se nakonec vrátil na vrchol přednášky, a sice promítání záznamu z one man show Billa Baileyho (to je seriálový Manny), který se ukázal jako zatraceně dobrý komik, a tak jsme se mohli až do hluboké noci velice dobře bavit. Noční program tedy stál za to v obou dnech. Ale tady si dovolím další zmínku, která mě inspirovala k nadpisu. Nevím, jak je to jindy (předloni jsem si ničeho podobného nevšiml), ale navzdory zákazu se všude válel alkohol a návštěvníci nasávali jako diví. Dost jsem se za ostatní návštěvníky styděl, protože jsem se domníval, že nejsme na školním výletě, a bez alkoholu se dva dny rozhodně přežít dají (nota bene u těch, kteří pili jen tak z principu, a rum zapíjeli limonádou, protože jim nechutná). Naštěstí jsem nebyl svědkem žádného incidentu a jen mě to tak zamrzelo.
V pátek byl odchod z noclehárny ještě poněkud akcelerovaný, protože po dvou dnech, ve kterých si většina návštěvníků neosprchovala ani nohy, se v té učebně sice dalo spát, ale rozhodně ne bdít. Ale to nevadí, alespoň jsem stihl Tenkou modrou linii, a následně se mohl odebrat k pětihodinovým dozvukům conu v hlavním sále (tělocvičně). Po tradičním americkém pilotu se tam promítala neméně tradiční a nepoměrně vtipnější kuchařská show Can't Smeg, Won't Smeg. To promítání mělo jen tu drobnou vadu, že bylo v Praze zrovna asi 30 stupňů a jasno, takže na stěně nebylo vidět vůbec nic :-). V době Can't Smeg, Won't Smeg byly naštěstí ještě čitelné alespoň titulky, takže to nebyl větší problém. Hale and Pace dopadli hůře, a nebýt dabovaní, tak se tam neudrží ani půl hodiny. Tyto dva bloky byly proložené příjemným čtením bajek, které byly citlivě předneseny kroužkem lidí z řad zbývajících návštěvníků (už nás věru nebylo mnoho), v čele s organizátorem Rimmerem, který v závěru ještě potvrdil mou domněnku a dodatečně se omluvil děvčatům za chování opilého dabéra. Posledním bodem programu bylo loučení organizátorů s diváky, a my se začali za Vikyho krásného zpěvu písně "Jednou budem dál" pomalu rozcházet směrem k autobusům a metru.
Dodatek: Snažil jsem se moc nepoužívat smajly, atp., takže pokud má občasná snaha o vtipné větné konstrukce nevyšla, tak mi věřte, že v textu není obsažen smutek nebo znepokojenost. I když to bylo takřka úplně jiné než před dvěma lety (ostatně kdo by chtěl pořád totéž, že), con se organizátorům nesmírně vydařil a i přes krvavé finanční výdaje jsem moc rád, že jsem se tam opět vydal. A když mě nesrazí nemoc (třeba to nachlazení, co jsem si patrně uhnal o předvčerejší chladné pražské noci), určitě se ukážu i příští rok. Musím všem angažovaným moc poděkovat.
Druhý dodatek: Těm, kteří mě z nějakého zvráceného důvodu chtěli poznat osobně, se omlouvám, ale prostě jsem nepocítil potřebu se hlásit :-). Ještě jsem si drze vychutnával, jak jste mě stokrát za den míjeli, nebo seděli celou přednášku dvě židle ode mě, a já předstíral, že nejsem vidět.
Třetí dodatek: Vždycky tolik lidí hlasuje, že je na conu prvně. Z jakého důvodu se na něj nevracíte, sakra?
Čtvrtý dodatek: Kdybyste slyšeli příští rok někoho chrčet, tak jsem nacpal DORFLovi foťák do krku. Podle té jeho dokumentace by se dala zrekonstruovat celá budova, včetně věrných voskových figurín všech českých fanoušků britského humoru. Sice se na ty jeho fotky pak budu rád dívat, ale já prostě špatně snáším, když někdo v mé blízkosti vyfotí více než 70 snímků za hodinu :-).
Příspěvky
