Včera se mi stala ne úplně neobvyklá věc, při které jsem si uvědomil praktickou užitečnost volitelného předmětu Asertivita a psychohygiena, který svérázným způsobem vyučuje Mgr. Robert Čapek na FIM UHK. Pokud by někdo netušil, tak asertivita spočívá v prosazování vlastní vůle při kontaktu s cizími lidmi. Nemá co dělat např. v rodině nebo partnerském vztahu. To jen abyste negenerovali laciný humor ;-). No a jelikož si sem můžu psát o čem se mi zachce, včera se to odehrálo takhle:
Sešel jsem po schodech do vstupní haly metra na Karlově náměstí a postupoval svou typicky spěšnou chůzí k turniketům. Zhruba třicetiletý neupravený muž si usmyslel, že mám času dost, upnul se na mě očima a vyslovil nedbale nacvičenou žádost:
"Můžu tě poprosit? Dvacku... Hodinu."
Pomyslel jsem si, že pokud je to mužský prostitut, je to cena vskutku bezkonkurenční, ale snad že to nebyl můj typ, jen jsem s úsměvem zavrtěl hlavou a pokračoval na eskalátor. Dole jsem zjistil, že už mi metro ujelo, a protože byla neděle, musel jsem si o něco déle počkat.
Znovu za mnou přišel tentýž muž a směle pokračoval v tykání:
"Hele, já tě prosím, " zoufale sepnul ruce, svěsil obočí a navázal: "já tě žádám! Dáš mi dvacku? Za hodinu mi jede vlak, stojí stovku, a já mám 80. Mám jen 85 a stojí 105."
Vzpomněl jsem si na jedno pravidlo asertivity [Naučte se říkat ne.] a se společenským úsměvem povídám:
"Nedám."
"A proč ne?"
[Svá rozhodnutí nemusíte zdůvodňovat.]
"Protože nedám."
Muž prijal odpověď jako definitivní řka:
"Ty vole, ty 'si ale svině," a dal se na odchod skrz houf čekajících.
Tak jsem pobaven ještě víc pozvedl koutky [Nesmíte se zabývat tím, co si o vás myslí cizí lidé.], a očekával příjezd metra s hřejivým pocitem, že jsem ušetřil 20 Kč.
"Můžu tě poprosit? Dvacku... Hodinu."
Pomyslel jsem si, že pokud je to mužský prostitut, je to cena vskutku bezkonkurenční, ale snad že to nebyl můj typ, jen jsem s úsměvem zavrtěl hlavou a pokračoval na eskalátor. Dole jsem zjistil, že už mi metro ujelo, a protože byla neděle, musel jsem si o něco déle počkat.
Znovu za mnou přišel tentýž muž a směle pokračoval v tykání:
"Hele, já tě prosím, " zoufale sepnul ruce, svěsil obočí a navázal: "já tě žádám! Dáš mi dvacku? Za hodinu mi jede vlak, stojí stovku, a já mám 80. Mám jen 85 a stojí 105."
Vzpomněl jsem si na jedno pravidlo asertivity [Naučte se říkat ne.] a se společenským úsměvem povídám:
"Nedám."
"A proč ne?"
[Svá rozhodnutí nemusíte zdůvodňovat.]
"Protože nedám."
Muž prijal odpověď jako definitivní řka:
"Ty vole, ty 'si ale svině," a dal se na odchod skrz houf čekajících.
Tak jsem pobaven ještě víc pozvedl koutky [Nesmíte se zabývat tím, co si o vás myslí cizí lidé.], a očekával příjezd metra s hřejivým pocitem, že jsem ušetřil 20 Kč.
Příspěvky
2 komentáře:
To já typicky výmluvně obrátím prázdné kapsy (přemýšlel jsem, že bych tam pro efekt hodil i nějakou tu můru)... Nejzábavnější mi na tom přijde, že spousta lidí to skutečně bere jako známku toho, že nemám peníze. Peněženky jsou asi jenom dekorace nebo co :D (samozřejmě, v mém případě jako dekorace neobstojí... už tři roky si říkám, že už by chtěla vyměnit za nějakou méně otrhanou)
Jen tak dál. Jsem s Tebou. Chci být bohatý a asertivní ;)
Okomentovat