Tak nám pomalu doznívá období čekání na sníh, probouzení zazimovaného konzervatismu a celoročních tantiém Janka Ledeckého. A já si zase po letech něco kratšího ublognu.
Ač to jde tak trochu proti titulu toho slova, tak tradice se nám stále proměňují. Nějaké ty purpury a olova už nikoho nebaví, a tak děláme to, co je nám tady ve středu Evropy povahově bližší. Frfláme. Obvykle to spouštíme se začátkem obchodní sezóny. I kdyby to přišlo až v půlce prosince, bude nám to připadat brzo. A protože s obchodní sezónou jde ruku v ruce Santa Claus, je zase oheň na střeše. My si naše jezulátko nedáme zastínit nějakým tlustým fousatým dědkem, kterého si na nás ze zištných důvodů vymyslel výrobce lahodné bylinkové limonády se značným obsahem kofeinu. My se tady totiž už od ledna vlastenecky těšíme na tlusté chlupaté prase, které si na nás ze zištných důvodů vymyslel úplně jiný výrobce lahodné bylinkové limonády se značným obsahem kofeinu. Na Facebooku vznikají desítky skupin, které okázale Santa Clause nesnáší, a návštěvníci tam vkládají různé ty sváteční obrázky, kterak mu někdo párá břicho motorovou pilou. No není divu. Řadový čech se se Sint Nicolaasem a jeho čertem ožral začátkem prosince natolik, že z toho má dodnes kocovinu. A i když nám nanosil adventní kalendáře, tak k našim Vánocům tenhle americký imperialista rozhodně napatří.
Pak se spouští druhé kolo, kdy se nakupují dárky. Nižší vrstvy pláčou, že si nemůžou koupit nové iPhony, protože jim všechny peníze ukradl Kalousek a jeho posluhovači drobní živnostníci, a na střední třídu plně dopadnou problémy prvního světa. Co tomu druhému koupit, když už všechny iPhony, MacBooky, Xboxy a veškeré příslušenství má? Neřešíme to rádi, a když to pak vyřešíme, tak to ještě musíme zabalit. A balení dárků je hnus; sám si vždycky rád zafrflám. Ne že by to mělo nějaký význam - ono se to pak stejně roztrhá, a překvapení už dávno vyzradila kontextová reklama na sdíleném počítači. Na tu jsme si letos zaplivali dost možná poprvé (nejen já, věřte mi!), ale naštěstí nás přišlo uklidnit dost rozumbradů, kteří nám vysvětlili, že kdo doma nesvítí petrolejem, umí používat počítač, a tak nějak všeobecně není úplný idiot, tak přece k výběru a nákupu dárků používá anonymní režim. Tak my se to do příště naučíme.
Když už to měli zabalené, tak se nám letos probudili všemožní xenofóbové a jiní Svobodní občané (jindy tolik liberální), aby nám formou docela milého článku se značně matoucím a bulvárním titulkem sdělili, že nás teď němečtí poslanci budou nutit zpívat muslimské písně, a začali se probírat zpěvníky, jestli znají aspoň nějaké křesťanské. S tolerancí se vůbec roztrhnul pytel. Pokud už vás lid nechá bramborovému salátu drze říkat brsalát, spolehlivě vás umlátí relativně novým reklamním kuřízkem, který vám ani letos nesmí připadat docela vtipný. Nebo vás rovnou pošle k šípku, že jste takoví dobytci, že si na Štědrý večer vůbec dáte řízek, když máte spořádaně obírat kapra.
Čím víc cestuji (a že jsou to v mém případě silná slova), tím víc spekuluju nad tím, nakolik je to naše věčné české remcání příčinou a nakolik důsledkem všeobecné nespokojenosti. A dospěl jsem k závěru, že je v našem bludném kruhu obojím současně. A protože mi celý tenhle text vyzněl poněkud jinak, než jsem původně zamýšlel, tak tomu zkusím dodat ještě nějaký sluníčkový závěr. Zkusme si třeba do příštího roku (a neříkat tomu předsevzetí, abychom v tom nedej bože necítili nátlak) tolerovat své zvyky, kultury, víry a jiné vrtochy, a usmívat se na lidi, kteří nás obsluhují, které obsluhujeme my, nebo na ně prostě jenom narazíme cestou do práce. Třeba nám to časem oplatí, a hned se nám bude jinak koexistovat. A když se do toho jo opřeme, tak třeba dělat něco, co nás těší, namísto toho, abychom se rozčilovali, že to pro nás nedělá někdo jiný. Nevěřili byste, jak tyhle malé kroky zlepšují náladu. Tak šťastné a veselé.
Pak se spouští druhé kolo, kdy se nakupují dárky. Nižší vrstvy pláčou, že si nemůžou koupit nové iPhony, protože jim všechny peníze ukradl Kalousek a jeho posluhovači drobní živnostníci, a na střední třídu plně dopadnou problémy prvního světa. Co tomu druhému koupit, když už všechny iPhony, MacBooky, Xboxy a veškeré příslušenství má? Neřešíme to rádi, a když to pak vyřešíme, tak to ještě musíme zabalit. A balení dárků je hnus; sám si vždycky rád zafrflám. Ne že by to mělo nějaký význam - ono se to pak stejně roztrhá, a překvapení už dávno vyzradila kontextová reklama na sdíleném počítači. Na tu jsme si letos zaplivali dost možná poprvé (nejen já, věřte mi!), ale naštěstí nás přišlo uklidnit dost rozumbradů, kteří nám vysvětlili, že kdo doma nesvítí petrolejem, umí používat počítač, a tak nějak všeobecně není úplný idiot, tak přece k výběru a nákupu dárků používá anonymní režim. Tak my se to do příště naučíme.
Když už to měli zabalené, tak se nám letos probudili všemožní xenofóbové a jiní Svobodní občané (jindy tolik liberální), aby nám formou docela milého článku se značně matoucím a bulvárním titulkem sdělili, že nás teď němečtí poslanci budou nutit zpívat muslimské písně, a začali se probírat zpěvníky, jestli znají aspoň nějaké křesťanské. S tolerancí se vůbec roztrhnul pytel. Pokud už vás lid nechá bramborovému salátu drze říkat brsalát, spolehlivě vás umlátí relativně novým reklamním kuřízkem, který vám ani letos nesmí připadat docela vtipný. Nebo vás rovnou pošle k šípku, že jste takoví dobytci, že si na Štědrý večer vůbec dáte řízek, když máte spořádaně obírat kapra.
Čím víc cestuji (a že jsou to v mém případě silná slova), tím víc spekuluju nad tím, nakolik je to naše věčné české remcání příčinou a nakolik důsledkem všeobecné nespokojenosti. A dospěl jsem k závěru, že je v našem bludném kruhu obojím současně. A protože mi celý tenhle text vyzněl poněkud jinak, než jsem původně zamýšlel, tak tomu zkusím dodat ještě nějaký sluníčkový závěr. Zkusme si třeba do příštího roku (a neříkat tomu předsevzetí, abychom v tom nedej bože necítili nátlak) tolerovat své zvyky, kultury, víry a jiné vrtochy, a usmívat se na lidi, kteří nás obsluhují, které obsluhujeme my, nebo na ně prostě jenom narazíme cestou do práce. Třeba nám to časem oplatí, a hned se nám bude jinak koexistovat. A když se do toho jo opřeme, tak třeba dělat něco, co nás těší, namísto toho, abychom se rozčilovali, že to pro nás nedělá někdo jiný. Nevěřili byste, jak tyhle malé kroky zlepšují náladu. Tak šťastné a veselé.
Příspěvky
