pátek 16. března 2012

O uhlíkové stopě a jiných zelenostech

Začátkem týdne vyšel na Živě článek Apple svou službou iCloud znečišťuje přírodu, říká Greenpeace, který mimo jiné nepřesně (jak je u Živě zvykem) a ještě ujetěji překládá už tak dost absurdní výrok jakéhosi Garyho Cooka, vedoucího analytika Greenpeace: "Apple is about innovation, but buying coal at really cheap source is not innovative. Those data centers [supporting iCloud] are fueled by about 60 percent coal. So every time you enjoy Star Wars from the cloud, you are essentially 'watching a movie knowing it’s destroying the Appalachians and using dirty energy'." Mě osobně to hrozně pobavilo, pronesl jsem něco o zelených kašparech, a má sestra, která se o ekologii zajímá, se mě zeptala, co je na tom vlastně směšného. No a protože zrovna marodím a můj notebook není použitelný na žádné velké programování, mám spoustu času na svou neléčenou grafomanii, a rozhodl jsem se problematiku svýma očima rozebrat zde, kde tím můžu obtěžovat daleko víc lidí.

Na úvod je potřeba říct, že jsem byl vždycky pragmatik. To asi nemohl přehlédnout nikdo, kdo mě čte, a už vůbec nikdo, kdo mě osobně zná. I proto jsem si nikdy neoblíbil řešitele různých globálních problémů, které nemají řešení. No a Greenpeace a jim podobní jsou nejen experty v podobném ztrácení času, ale dokonce jsou ultimátními přeborníky ve zhoršování stavu a neutuchající buzeraci. No a při hledání příčiny vlastně ani nevím, z kterého konce začít. Proto budu v roztříštěném textu vyznačovat všechny klíčové momenty tučně. To vás naučí.

Základ asi bude v tom, že moderní environmentální organizace (budu je globálně nazývat ekofašisty, popř. ekoteroristy, protože s opravdovou ekologií nemají nic společného) nemají skutečné odborníky. Skuteční odborníci tímhle neztrácí čas. Ekofašisté mají aktivisty, kteří svůj světonázor staví na nesmyslných předpokladech a dogmatech. Vynechám globální oteplování, které je důkladně propráno z obou stran, a půjdeme se podívat na některé další. Nejprve na ty konkrétní, k těm obecným se dostanu na konci, když budu mít ještě energii.

A začnu hned tím, o čem mluví odkazovaný článek. Cloud běží na serverech->Servery žerou elektrickou energii->Energie je hlavně uhelná->Jedním z kontroverzních nalezišť uhlí jsou vrcholky apalačských hor, ergo kladívko cloud ničí Apalačské pohoří. To je fenomenálně krátkozraký blábol. Ano, máme tady nějakou serverovou farmu, která spotřebovává značné možství energie. Jenže, byl to právě cloud, který způsobil masivní rozšíření netbooků a SSD. A netbook, to je počítač, který má místo osmičlánkového akumulátoru čtyř nebo šestičlánkový (vidíte těch ušetřených stromů?), a nevydrží s ním hodinu, ale třeba i 9 hodin. A SSD, to je takový ten disk, který nemá žádné mechanické části a magnetické plotny, snáze se vyrábí, a má výrazně menší spotřebu energie. No a tohle umožnil cloud. Nepotřebujete výkonný počítač, když všechno počítá server, a nepotřebujete terabytový disk, když je všechno na Internetu. A těchto věcí se po celém světě prodala obrovská kvanta, a uživatelé tím nahrazují stará a neefektivní zařízení. A já se ptám - spočítal někdo tu klientskou stranu? Pochybuju. Ono by se totiž mohlo ukázat, že je globálně ten problém daleko menší. Možná se to vyruší. A možná je dokonce celková spotřeba menší. Ale to stojí moc úsilí, a nebylo by pak za co slepě bojovat.

A vůbec - plakat nad vytěženými horami, a současně razantně odmítat ekologicky šetrnou jadernou energii? Jsou aktivisté skutečně tak hloupí, nebo jen při vstupu nafasovali dokonale izolující klapky na oči a uši? Když se podíváte na web Greenpeace, dočtete se hromadu vágních a nicneříkajících formulací toho, jak je jaderná energie ošklivá, že by se měla zakázat, a jak nám třeba havárie ve Fukušimě znovu ukázala, jak je ta technologie nebezpečná. Opravdu? Protože elektrárny jsou na podobné situace připraveny (tím spíše v ostrovním a třesoucím se Japonsku), a nestalo se tam tenkrát vůbec nic, co by v dlouhodobém hledisku stálo za zmínku. Za běžného provozu tu pak máte vysoce účinnou technologii, která nespaluje žádná fosilní paliva a neprodukuje splodiny ani skleníkové plyny (a to vědí i ekologové s mozkem). Radiace už se v jednadvacátém století fakt nemusíte bát. Naproti tomu propagují stupidní větrné elektrárny. Ano, ta obrovská monstra, která pracují 10-20 % roku s účinností kolem 40 %. Tj. 4-8 % při devastaci zemědělské půdy (třeba pro nahrazení 2000MW výkonu Temelínské elektrárny o rozloze 1,5 čtverečných kilometrů potřebujete 70 000 km2 větrných elektráren!) a statisících mrtvých ptáků každý rok. To zní ekologicky... Nebo sluneční elektrárny, to je taky skvělá věc. Opět vytlačují zemědělskou půdu (protože ekodotace, neasi!), a jako by nestačila slabá účinnost fotovoltaických článků (když je zrovna den, na obloze není mráčku a panel je přesně nasměrován, dělá to až 1kW/m2, běžně však třeba 10x méně), jsou také náročné na výrobu, takže je ekologický dopad přesně opačný, než ekoteroristé tvrdí.

No a když už jsem u té zemědělské půdy, tak nemůžu zapomenout na bionaftu. Opět krátkozrakost jako prase. S tou se to má asi takto: Sklidíte z pole cokoli užitečného, co tam zrovna bylo (dotace, pyčo!)->Zasadíte agresivní řepku, která vysává z půdy živiny, a musí se notně dohnojovat->Podstoupíte řepku energeticky vysoce náročnému procesu extrakce oleje->Vyrobíte z něj "naftu." Možná jste si všimli už dvou až tří ekologických prohřešků, ale tím to samozřejmě nekončí. Výsledná nafta je vysoce sračkózní, ničí mj. vstřikovací ventily, palivové filtry a gumová těsnění. No a pak se musí vyrobit nové ventily, nové filtry, nová těsnění, nové celé motory, nová celá auta, a zase se uřízne kus Apalačského pohoří, aby bylo z čeho. Very fucking useful.

Už vícekrát jsem zmínil ekodotace. Tím se dostáváme k jádru pudla. Ekologie už dnes totiž dávno není prostředkem ochrany přírody. Je to velmi pohodlný populistický nástroj politické a korporátní propagace. Pokud chcete získat hlasy nebo zákazníky, brnkněte na zelenou strunu! Dotujte každou ekoblbost, stavte zelené sítě, vyrábějte společensky uvědomělá auta, a pokud jste Bursík, vyčítejte nepřítomnost úsporných žárovek na Pražském hradě! No vidíte, ty žárovky jsem taky nezmínil. Vznikly nahrazením skleněné baňky s kusem drátu řídící elektronikou a několika miligramy rtuti. Naštěstí se ta elektronika nemusí nikde vyrábět a trocha rtuti nikoho nezabije, takže se jen radujeme z nižší spotřeby a těch pár desítek vteřin na plné rozsvícení si rádi počkáme. Nic krátkozrakého. Ale zpět k populismu. Hlasů budete mít dost, a stačí to jen s tou uvědomělostí nepřehnat, abyste třeba lidem neplatili golfové vozíky (to se stalo Obamovi - vláda špatně definovala auto jedoucí na elektřinu - o elektromobilech se snad radši ani nebudu rozepisovat - a dotace byla tak vysoká, že pokryla celé náklady na golfový vozík), nebo fotovoltaické články, které stojí na poli nezapojené, protože to je jen další náklad, který nemá vliv na dotace (oblíbená česká praxe). Akorát to pak má takové nepříjemné dohry pro myslícího voliče. Poctivou baňatou žárovku už si dnes nekoupíte, a každý diesel bude chtě nechtě jezdit minimálně z 5 % na bionaftu.

A ještě sem vecpu jeden ještě kontroverznější odstavec, který se mi drží v hlavě proto, že jsem včera intenzivně koukal na vystoupení George Carlina. Budu zde především parafrázovat jeho slova, a kreacionisté proto tento odstavec skáčou, aby jim nepraskla žilka v oku. Planeta je tady miliardy let, a je dost arogantní myslet si, že bychom ji jako lidé (kteří jsou tu max. pár set tisíc let) mohli nějak výrazně ohrožovat. Ohrožujeme tak maximálně sami sebe, a tyhle velesnahy o ochranu přírody jsou veskrze sobecké. Beztak už jsme za poločasem, a až zmizíme z povrchu zemského, stejně jako každý živočišný druh, který tu dosud žil, planeta bude v pohodě. Fakt. Denně zahynou a vzniknou desítky živočišných druhů, a když se do jednoho z nich začne vrtat člověk (ať jeho likvidací, nebo naivními snahami o záchranu), přiroda si toho ani nevšimne. A i s lidmi si pohodlně poradí. Ostatně už si nás reguluje civilizačními chorobami a celou řadou mutujících virů, které neumíme zničit. Je zbytečné snažit se ochraňovat planetu, a tím méně, když jsou vaše zásady postavené na hlavu. Planeta vás k ničemu nepotřebuje, ale jestli chcete ochraňovat SVOJE životní prostředí a životní prostředí SVÝCH dětí, hurá do toho! Je to chvályhodné, ale musíte k tomu používat rozum a ne dogmata. Vlastně jako ke všemu.

No a to je asi tak v kostce všechno. Určitě bych si vzpomněl na spoustu dalších věcí, ale tohle snad pro doložené pointy stačí. Proto nemůžu brát Greenpeace nikdy vážně, proto mi ten prapůvodní výrok z Cult of Mac přišel tak strašně komický (asi jako ve škole - piš to z obou stran, šetři naše lesy), a proto mám obecně k ekoteroristům odpor. Veškerá zde obsažená fakta zjistí člověk samostudiem za jediné dopoledne, ale nesmí to být demagogický ignorant, který zastavuje lidi na ulici, a učí je využívat obnovitelné zdroje. Nezlobte se na mě, ale já se nechci nechat učit někým, kdo svůj obor neovládá.

PlayBook? Proč ne!

Už je to více než rok, co jsem napsal poslední příspěvek. Tak nějak už nemám čas na slohy překračující délku Tweetu. Ale tuhle jsem se na Google+ tak rozkecal o BlackBerry PlayBooku, že by to vydalo na blogpost. No a proč si dělat zbytečné násilí? Tady ho máte v původní podobě, jen s malým dodatkem na konci.

První den - původní post z Google+
Byl jsem požádán o zkušenosti s PlayBookem, tak tedy alespoň ty první dojmy :-).

V krabici najdete vše potřebné. Vedle tabletu nabíječku s dlouhým kabelem a EU i UK konektorem, MicroUSB kabel (ne jen adapter a půlmetrový kabel, jako u Transformera), příjemný obal a hadřík z mikrovlákna.

Po zapnutí trvá ještě tak 45 minut, než se dá tablet používat, protože stáhne přes 500MB velkou aktualizaci. Všimnete si ale, že se dá probudit tahem po displeji; nemusíte hledat hardwarové tlačítko. Ta jsou přesně čtyři. Vypínač, hlasitost dolů, play/pause, hlasitost nahoru. Tablet má dvě kamery (přední a zadní), vepředu navíc stereo reproduktory a notifikační LEDku. Dole je kromě MicroUSB ještě MiniHDMI a tři piny pro kontaktní nabíjení. Mimochodem - vedle LEDky se k upozornění používá ještě zajímavý mechanismus přímo v OS, kdy se červeně ohraničí levý horní roh jakékoli aktivní aplikace, a ten jemně pulzuje.

K tomu se váže další zajímavost. I rám displeje je dotykový. Takřka vše v systému se ovládá gesty, která vedou z černého rámu do obrazovky. Ze strany na stranu se přepínají aplikace, zhora se stahuje menu, zespoda nabídka aplikací (běžících i instalovaných), šikmo pak například notifikace a rychlá nastavení, nebo zobrazení klávesnice. Je to příjemné a návykové :-). Mimochodem - tablet je maličký, a na klávesnici se tak dá psát palci, i když jej držíte na šířku. A to mám spíše kratší prsty.

Systém pracuje rychle, ale na plynulosti animací strádá. Je to zhruba jako Android. Launcher je zvláštní. Stránkuje se jak plynulým pohybem nahoru a dolu, tak ze strany na stranu. Pochopil bych to při ruční organizaci aplikací (ta je samozřejmě možná), ale proč vás nechá scrollovat i sám systém po instalacích z AppWorldu, to jsem nějak nepochopil. Každopádně ho obvykle neuvidíte. Pokud nebudete násilně ukončovat aplikace, vždy tablet probudíte do poslední běžící. Něco jako výchozí plocha v zásadě neexistuje, a přehledu aplikací dosáhnete jen ukončením všech běžících. Je to nezvyklé, ale v zásadě na tom není vůbec nic špatného. Vizuálně je systém moc hezký, gesty se dobře ovládá, všechno se hýbe decentními a chytlavými animacemi, a předinstalované aplikace mají skvěle odladěné GUI (multipane je samozřejmostí, a narazíte i na zábavné efekty typu Kalkulačka, kdy z ní jako z tiskárny vyjíždí průběh výpočtu, načež můžete data smazat, a lístek se animací utrhne o právě vysunuté zoubky). Ve standardní výbavě je mj. i správce souborů, YouTube, PressReader, kancelářský balík a Adobe Reader; když k tomu připočtete fungující flash, tak asi jen těžko narazíte na nezobrazitelný obsah. Zdarma jsou i některé hry - z těch AAA jmenuji předinstalované NFS Undercover a EA Tetris, na AppWorldu pak třeba Asphalt 6 (dnes jsme zkoušeli cross-platform Multiplayer mezi iPadem, Transformerem a PlayBookem - jde to :-) ) nebo Modern Combat HD. Hry běží naprosto plynule, a velmi dobře snáší přepínání mezi aplikacemi. Bez nějakého loadingu se vrátíte přesně tam, kde jste byli.

Pokud jde o další instalovatelné aplikace, je situace podobná jako u WP7. Je jich vážně málo, a ty existující jsou dost drahé. Ale najdete tam třeba i Machinarium, které kupříkladu na Androidu vůbec není. Jo a Facebook tu má lepšího klienta než Android nebo iOS. Zato předinstalovaný Twitter vás jen pošle do prohlížeče. Ani to WebView to není. K přehrávání multimédií jsem se zatím nedostal.

Vestavěný e-mailový klient se mi překvapivě dost líbí. Mj. integruje i zprávy z Facebooku, Twitteru a LinkedInu; podporuje i některé známé WebMaily. Ve stávající verzi systému má ale problém s pushem u Gmailu. Pokud ho zvolíte, budete co pár vteřin vyplňovat heslo. Zatím se musíte spokojit s pevným intervalem kontroly. Ale u všech zmíněných služeb funguje i synchronizace kontaktů, stejně tak Google Calendar se synchronizuje - ovšem pouze "primární" kalendář - u mě se bůh ví proč stanovily narozeniny kontaktů, ale ještě jsem to ani nezkoušel řešit.

To je asi všechno, na co si takhle z hlavy vzpomenu. Obecně jsem velice příjemně překvapen, a případné dotazy rád zodpovím :-).

Doplnění
Teď už opravdu jen stručně. Za těch pár dnů se ukázalo, že akce "PlayBook pro vývojáře zdarma" nese své ovoce - vyplatí se denně kontrolovat App World, abyste zjistili, že se tam postupně objevují všechny zajímavé aplikace z konkurenčních platforem (Angry Birds a Cut the Rope jsou samozřejmostí :-) ), ale třeba i BlackBerry-only GeeReader, který hravě nakope zadek oficiálnímu Google Readeru na Androidu. Dokonce už přestává být samozřejmostí, že všechno stojí $4.99. I mezi nejlepšími se začíná objevovat řada dolarových aplikací, a standard se posouvá tak ke třem dolarům. A když aplikace neexistuje, pomůžete si jinak. Jelikož má PlayBook dobrý prohlížeč s rychlou podporou flashe, a navíc je to jediný tablet na trhu se skutečným multitaskingem, našel jsem jednoduchou náhradu za Google Music. Prostě si pustím hudbu v prohlížeči a jdu dělat něco jiného. Hraje vesele dál, a dokonce reaguje na hardwarové tlačítko Play/Pause (what kind of sorcery is that?!). K tomu ještě dodám, že ty přední stereo reproduktory umí hrát nahlas jako prase, takže když chcete někomu před barákem pustit video z YouTube, tak to dokonce uslyší :-). YouTube funguje v prohlížeči dobře, ale obsahuje i daleko lépe ovladatelnou nativní aplikaci.

Dále jen telegraficky: kamera je rychlá a zřetelná i za šera, má dobře fungující softwarový stabilizátor, ale za jakýchkoli světelných podmínek značně zrní. Takže na žádné "hezké" focení to rozhodně není, ale při dokumentaci vás nezaskočí špatné světlo. O mikrofonu se dá říct totéž. Vždy perfektně zřetelný, ale vždy na pozadí zrní. Baterie vydrží podle intenzity používání 1-3 dny. Tablet bez problémů přehrává HD video, a na tom jemném displeji je to ostré jako břitva. Titulky ani různé formáty jsem nezkoušel.

Další doplnění (30. 3. 2012)
Pozoroval jsem, že prostě Transformera nebo iPad nevezmu do ruky, protože mi PlayBook vyhovuje daleko víc. A nejen proto - Transformera jsem prakticky nepoužíval ani před PlayBookem, ač byl neustále po ruce (zatímco iPad mám jen v práci). Přitom pořád nevím, jak bych to vlastně definoval. PlayBook je pro mě těžká závislost, a myslím si, že za to můžou hlavně rozměry, hmotnost a ergonomie ovládání. Žádný tablet se mi ještě neovládal tak rychle a pohodlně, a taky je to první tablet, který můžu používat celé hodiny, aniž bych hledal podklad nebo opěrku. Prostě se dá pohodlně držet v rukou libovolně dlouho (ne 20 minut, jako výše jmenované), a systém gest si mě nenávratně získal. Přitom jsou obavy typu "7 palců už není tablet, ale přerostlý telefon" naprosto liché. Layouty i rozlišení umožňují ryze tabletové používání - na displej se vejde dostatek informací, a díky dual-pane je všechno vždycky po ruce. No a v neposlední řadě kvůli stále omílaným gestům, kdy se dostanete k potřebné aplikaci během vteřiny až dvou :-).

No abych to shrnul - je to skvělý tablet, a zaslouží si větší pozornost!

úterý 15. února 2011

O cloudu

Jelikož trávím desítky hodin týdně v hromadné dopravě, vypěstoval jsem si slušnou závislost na Internetu v mobilu a na notebooku, a co jde, přesouvám postupně do cloudu. A jelikož zrovna opět sedím v dálkovém autobusu napojen na všechny ty obláčky, napadlo mě, že je cloud pro většinu lidí jen prázdný pojem, o kterém odborná média pořád mluví, ale sotva jej kdy pořádně vysvětlí. Tak bych rád vedle definice shrnul i různé výhody, nevýhody, a mýty týkající se cloud computingu.

Co to je cloud?
Termín obláčku vznikl jednoduše proto, že pokud zrovna nekoukáme v Alpách na mraky zvrchu i zevnitř, je to něco dosti vzdáleného, co nemáme přímo na dosah. Stejně tak je to s cloud computingem - primárním úložištěm dat (a někdy i celých systému, o tom později) zde není pevný disk počítače, ale vzdálený server, na který jsou koncová zařízení připojena prostřednictvím nějaké sítě či Internetu. Pro příklad nemusíme chodit daleko - v praxi se kupodivu s cloudem setkává i drtivá většina českých uživatelů Internetu. Zatímco dříve bylo standardem pracovat se směšně malou e-mailovou schránkou pomocí klienta (Outlook, Thunderbird, The Bat!, atp.), dnes valná většina domácích uživatelů přistupuje k několikagigabytovým schránkám prostřednictvím webového prohlížeče. Když si jde obyčejný uživatel vyzvednout mail, prostě se v prohlížeči přihlásí na Seznam, a přečte si maily. Ty maily nejsou na jeho počítači, ale na diskových polích Seznamu. Proto se na ně může podívat kdykoli a odkudkoli, stačí mít k dispozici připojení a Internetový prohlížeč. V tom spočívá kouzlo i prokletí cloudu.

Výhody cloudu
- Synchronizovaná data na všech koncových zařízeních (když máte desktop, notebook, pracovní počítač a smartphone, je ruční synchronizace dat - hlavně e-mailů - přímo nesnesitelná)
- Data všude k dispozici (většinou i na cizích počítačích)
- Zachování dat při selhání/ztrátě/odcizení hardwaru (prostě se na novém počítači přihlásíte, a máte všechno po ruce - jen po té krádeži to chce skočit po nejbližším počítači a změnit heslo)

Nevýhody cloudu
- Nutnost připojení k Internetu (ale nemusíte ho mít k dispozici neustále, jak mnozí tvrdí - o tom více poději)
- Závislost na spolehlivém vzdáleném serveru (pokud server provozuje neschopná firma a cloud co chvíli padá, je to služba k ničemu)
- Svěřujete svá data třetí straně (pro celou řadu paranoidních ajťáků je to nepřekousnutelná překážka, a vy ostatní musíte dbát na bezpečné heslo, jinak se k vašim datům dostane každý blbec)

Typy cloudů
Cloud computing zná celou řadu způsobů, jak se ke vzdáleným datům dostat a jak se s nimi uvnitř pracuje, a obvykle se i nějakým způsobem kombinují. Ke každému typu se pokusím uvést příklady.

Webová aplikace (+ klient)
Všichni známe. Webovou aplikací je například dříve zmíněný webmail Seznamu, ale najdou se i daleko zajímavější. Zejména Google jich má celou řadu. Ve webovém prohlížeči můžete například chatovat GTalkem - Jabber s centrálně ukládanou historií, ke které máte přístup odkudkoli. Google Reader zase nabízí centralizovanou RSS, a pokud si na telefonu přečtete článek, na počítači už ho vidíte jako přečtený. Označíte si jiný jako nepřečtený třeba na notebooku, a bude zase nepřečtený všude. Google Calendar umožňuje vzdálený přístup ke kalendáři a úkolům. Google a Microsoft dokonce nabízí na webu kompletní kancelářské balíky - můžete tak odkudkoli zpracovávat wordovské dokumenty a excelovské tabulky, aniž byste museli cokoli instalovat. Webových aplikací pracujících s nejrůznějšími daty je velká spousta a nedají se vyjmenovat všechny. Jejich výhodou je reálná dostupnost odkudkoli (od známých, z práce, z Internetové kavárny, atp.) a nevýhodou menší komfort, který je způsoben prodlevami v Internetovém připojení a vyšší hardwarové náročnosti některých webových technologií (když máte pomalé připojení a pomalý počítač, tak vám třeba AJAX a Flash nadělají při práci pořádnou spoustu nepříjemných prodlev). Mnoho webových aplikací to řeší tak, že mají ještě různé desktopové a mobilní klienty, což jsou aplikace, které mají vlastní uživatelské rozhraní (přizpůsobené konkrétní platformě) a při práci nepotřebují připojení k Internetu. To se použije jen ke stažení či uploadu hotových dat (ale i průběžných, pokud aplikace nabízí automatické ukládání).

Vzdálená synchronizace
Moje nejoblíbenější forma cloudu. Předmětem zájmu není celá aplikace (webový e-mailový klient, nějaké řešení pro organizaci času, atp.), ale surová data. Nezajímá nás celý e-mailový klient, ale jen jednotlivé maily. Nezajímá nás celý kalendář, ale jednotlivé události a úkoly. Tato data jsou uložena někde na serveru a vy k nim můžete z různých zařízení přistupovat různými způsoby. Mnoho z vás v práci používá MS Exchange, aniž o tom víte. Na firemním serveru sídlí všechny e-maily, kontakty a události, které se vám stahují dejme tomu do Outlooku. Když zpracováváte mail a prohlížíte starší komunikaci, nejste zdržováni připojením. Staré maily jsou uloženy u vás, a nový se odešle až když je sestaven. Uloží se na firemní server a teprve poté odejde příjemci. Stejně tak příchozí e-mail převezme server, a teprve poté si ho stáhne váš Outlook. V čem je výhoda? Když vám doslouží firemní počítač, není nic ztraceno. Dostanete nový počítač, který po přihlášení zase stáhne ze serveru všechny vaše maily, schůzky a kontakty, jako by se nechumelilo. A než počítač přijde, můžete se ve webovém prohlížeči podívat do Outlook Web Accessu z kolegova počítače, nebo třeba z vlastního notebooku. A když dostanete služební smartphone, můžete mít Exchange synchronizován i tam, a komunikovat s klienty i na cestách. Když ho vzteky hodíte do řeky, data jsou pořád v bezpečí. Já Exchange nepoužívám, ale Google nabízí obdobnou službu pod názvem Google Sync. Mám na všechny strany synchronizovaný Google Calendar (přidám událost do webové aplikace nebo Sunbirdu, a okamžitě se objeví v telefonu - tyto okamžité akce bez intervalů kontroly a zásahů uživatele najdete v odborných textech pod označením "push") a Gmail i s kontakty. Ale existují i zajímavější služby. Kupříkladu můj oblíbený Dropbox (přikládám svůj referenční link - registrací přes něj dostaneme oba nějaký prostor navíc zdarma). Ten funguje tak, že vytvoří na disku vzdáleně synchronizovanou složku. Do té můžete nahrát cokoli, a data budou při nejbližší příležitosti (pokud to jde, tak okamžitě) odeslána na vzdálený server. Váš notebook se stejným klientem je pak na pokyn serveru (push!) okamžitě stáhne k sobě. Na jednom počítači připíšete kus bakalářky a na druhém se bez ptaní aktualizuje. Nainstalujete si do Dropboxu Mirandu, a máte všude stejnou historii chatu. Když nemáte po ruce svůj počítač, stáhnete si své soubory přes webovou aplikaci. Nebo z mobilu. V mobilu soubor upravíte, a nový soubor se zase sám pošle do všech ostatních počítačů. A aby toho nebylo málo, nabízí zajímavé funkce navíc. Můžete například nějaký podadresář sdílet se svými kamarády, aby změny dostávali i oni. Nebo chcete kamarádovi poslat nějaký soubor. Zapomeňte na Rapidshare, Leteckou poštu, Úschovnu.cz a podobné služby. Prostě soubor nakopírujete na svém počítači do složky Public, a pošlete kamarádovi odkaz. Když soubor upravíte, může si ze stejné adresy stáhnout novou verzi (moji zákazníci například dostávají odkaz na instalační soubor s vyvíjenou aplikací, a na té adrese mají vždy nejnovější verzi - stačí je jen upozornit, ať si ji stáhnou). Nebo si do složky nahrajete hromadu fotek a Dropbox vám vygeneruje webovou galerii, aniž byste sami fotky někam uploadovali. Umazali jste si omylem půlku diplomky? Nevadí, Dropbox archivuje starší verze souborů, aniž by vám překážely na disku - jen si nějakou vhodnou verzi stáhnete, a chybějící kapitolu nakopírujete do rozepsané práce. A data budou na všech počítačích stejná. A musím zmínit obrovskou výhodu vzdálené synchronizace - když zrovna nemáte připojení k Internetu, ničemu to nevadí. Dříve stažená data pořád zůstávají na vašem pevném disku, a můžete si listovat v mailech a dokumentech do alelujá. Toto vám ostatní typy cloudu obvykle nedokážou nabídnout, i když už některé webové aplikace umožňují data cachovat pro použití v režimu offline (např. Gmail s Google Gears).

Mezimráček
To je terminus technicus, který jsem právě teď vymyslel. Tato varianta cloudu najde uplatnění hlavně v mobilních telefonech, ale i jinde. Příkladem budiž chatovací služby Meebo nebo eBuddy (ale podobných je víc - z patra vzpomenu Palringo a Nimbuzz). Přihlásíte se k nějakému vzdálenému serveru (třeba právě na Meebo - je jedno jestli přes webový prohlížeč nebo nějakého klienta), a teprve tam zadáte loginy do různých kecálků - u mě je to čtveřice ICQ, Jabber, Yahoo! a Facebook chat. Meebo pak představuje cloud, který je připojen ke všem těmto IM, přijímá z nich zprávy, odesílá jim vaše zprávy, a vy jste přitom připojeni pouze k Meebu, nikoli k ICQ nebo Jabberu. Výhod je hned několik. Obecně je to jediný login pro mnoho služeb, nebo třeba centralizovaná historie (je jedno odkud se přihlásíte - jestli z domova, z práce, z mobilu; všude je stejná). V mobilu ale vyplouvá na povrch něco lepšího. Jedete třeba vlakem, přičemž půlka trati není pokrytá mobilním Internetem. Pokud se připojíte přímo k ICQ a ztratíte signál, nemá telefon možnost na tuto skutečnost upozornit server (ztratil s ním spojení), a jevíte se všem ostatním jako online. Posílají vám zprávy, ale server je zahazuje, protože je nemůže doručit. Ty zprávy už nikdy neuvidíte, a v komunikaci to dělá pořádný zmatek. V našem případě ale ztratíte kontakt pouze s Meebem. To je připojeno na ICQ dál, a dále přijímá zprávy. Až se obnoví spojení se cloudem, Meebo vám zprávy doručí, a můžete si je všechny přečíst. A tak můžete chatovat třeba i v metru, kdy si zprávy vyměníte vždy na zastávce, i když jste je napsali a potvrdili odeslání už v tunelu bez signálu. Mimochodem - Meebo byl jen příklad. Třeba na Androidu je aplikace špatně napsaná (pořád padá spojení a některé zprávy nedoručí jako nové, ale rovnou je vrazí do historie), a eBuddy funguje daleko lépe a spolehlivěji.

Virtualizace
Tohle je zatím nejdivnější forma cloudu. Tuším, že je to VMware, kdo by něco takového rád prosadil hlavně do firemní sféry. Jde o to, že by na vašem počítači neběžel ani samotný operační systém, ale pouze tenký klient (tímto pojmem rozumíme klienta, který nemá vůbec žádné vlastní uživatelské rozhraní, nebo jej má pouze minimální - celé tělo aplikace je na vzdáleném serveru), který by se připojoval na server s virtuálním strojem, kde byste mohli mít třeba své oblíbené Windows 7 nebo Ubuntu (možná se ve firmě sami občas připojujete na terminálový server pomocí tzv. vzdálené plochy - fungovalo by to obdobně). Popř. byste měli virtuálních strojů několik, a mezi nimi se libovolně přepínali. Výhoda je ta, že může na jediném serveru běžet celá řada virtuálních strojů, což umožňuje optimálnější využití hardwaru (výkonný server dělí své prostředky podle potřeby mezi jednotlivé virtuální stroje), přičemž váš klientský počítač by pracoval jen s minimálním výkonem a tím pádem minimální spotřebou. Navíc platí to co u každého cloudu - můžete se na "svůj počítač" připojit kdykoli a odkudkoli. Nevýhoda je pak zřejmá - prodlevy vždy a ve všem. Každý pohyb myši se odesílá na server, a každé překreslení obrazovky se vrací zpátky. Ve firmě na dobře navržené lokální síti by to snad i fungovat mohlo, ale přes Internet zatím sotva.

Kam zařadit Google Chrome OS?
Tuhle otázku jsem si kladl při psaní hned několikrát. Pokud systém neznáte (čemuž bych se divil, hodně se o něm mluvilo - proto jsem ostatně téma nakousnul), tak jde o rozpracovaný projekt Googlu, který představuje de facto bootovatelný Internetový prohlížeč, ve kterém si zprávy čtete na Gmailu, kalendář spravujete v Google Calendar, dopisy píšete v Google Docs, atp. Žádná aplikace není instalována přímo v počítači, ale odkazuje na nějakou webovou službu, a data nejsou uložena lokálně, nýbrž v nějakém cloudovém úložišti. Mně se ten nápad hodně líbí, ale to není předmětem článku. Na první pohled se může Chrome OS jevit jako tenký klient, ovšem já bych ho tam neřadil, neboť internetový prohlížeč má celou řadu ovládacích prvků, kterých máme plné monitory, aniž si to uvědomujeme (každé tlačítko, textové pole, scrollbar, to všechno existuje u vás lokálně, ne na vzdáleném serveru). Vedle toho je schopen lokálně obsluhovat např. flashku nebo webcameru. Řadím tedy po zralé úvaze jeho pojetí cloudu do první kategorie webových aplikací, sem tam s klientem (např. kvůli GTalku nemusíte otvírat Gmail - je součástí systému). Aby byl notebook s Chromem použitelný, bylo by žádoucí zavést v aplikacích i pořádný systém cachování. Ať už pomocí Gears nebo HTML5. Pak bychom mohli mít svá stávající data k dispozici i offline, a padla by tak většina protiargumentů.

Má pro mě cloud význam?
Pokud používáte několik počítačů, popř. i nějaký ten smartphone, určitě jděte do vzdálené synchronizace. Uvidíte, že vám zásadně zvýší komfort při přechodu mezi počítači. Aspoň zkuste ten Dropbox, a pokud používáte služby Googlu, naťukejte si do telefonu i ten Google Sync (je v různých podobách podporován celou řadou mobilních systémů), a můžete si spravovat upomínky a telefonní seznam z pohodlí svého počítače na Gmailu bez nutnosti instalovat nějaké obludné balíky typu PC Suite. Ať si přečtete mail kdekoli, nikde nebude strašit jako nepřečtený (na počítači stačí používat webmail třeba s Gmail Notifierem, nebo si ve svém oblíbeném mailovém klientovi nastavit IMAP s krátkým intervalem kontroly). Zatímco webové aplikace jsou řadě uživatelů nepohodlné, synchronizací nemáte co pokazit. Navíc v případě selhání hardwaru zůstanou všechna vaše data v bezpečí obláčku. No ale pokud nemáte důvěru k ukládání dat ke třetím stranám, nebo prostě používáte jediný počítač a data pravidelně zálohujete, je to pro vás jen další zbytečné buzzword, kterému se zatím můžete obloukem vyhnout. A stejně jako u všeho - nehrňte se do kdejaké cloudové služby za každou cenu, a jděte jen do těch kvalitních. Když je napsaná špatně, akorát vás rozčílí a zkomplikuje vám práci.

čtvrtek 27. ledna 2011

Od Oskara k zelené síti

Dnes nepopustím uzdu své grafománii, a vezmu to stručněji. Vodafone už mě rozčiluje, přecházím k jinému operátorovi, a chci se při té příležitosti aspoň trochu vykecat.

Kdysi jsem přešel na Oskara proto, že byl čímsi přelomový. I když nenabízel tolik služeb jako konkurence, měl přátelskou tvář a bezkonkurenční ceny. V zásadě si udržel tvář i nějakou dobu po odkupu Vodafonem. Pak začal postupně zdražovat (ať to nazývají jakkoli, každá změna tarifů přišla s nějakou formou zdražení - zejména nejnovější Tarify na míru se nedají sestavit do rozumných hodnot), rušit či znevýhodňovat speciální tarify, kvůli kterým k nim lidé vůbec přešli, a dostali se až do fáze zelené sítě. Zatímco se celá ČR bouří kvůli nesnesitelným cenám vysoko nad evropskými standardy a směšné datové síti hluboko pod nimi, Vodafone už dávno není tím rebelem, peníze nesype do spokojenosti zákazníků, ale do populistické ekofašistické kampaně Zelená síť. Do pokrytecké kampaně, která drtivou většinu zákazníků vytáčí. Posuďte sami: Anketa na Twtpoll (všimněte si, že rozdělili nezájem do více otázek, aby nebylo procento tak vysoké - sečteme-li druhou, čtvrtou a pátou variantu, které dle komentářů říkají naprosto totéž, dostaneme 64 % nezájmu, 27 % nerozhodných a 8 % lidí, kteří jim o to stojí; zbylé procento drží v zubech zaokrouhlovací chyba), diskuze na Facebooku (do té jsem se zapojil, a za pozornost stojí i trefný komentář Vojtěcha Kiliana - všimněte si, že kampaň sere všechny, kromě sluníčkové progresivní Haničky) a kvalitě služeb se věnuje zejména druhá, a ještě výživnější anketa (když odstraníme stížnosti na baterii, zůstává co?). Ještě přidávám nějaké screenshoty, kdyby se s tím hýbalo (čemuž bych se při krizové komunikaci Vodafonu ani trochu nedivil):




Kvůli výstavbě a udržování zelené sítě tak nezbývají prostředky kupříkladu na ceny srovnatelné se zbytkem Evropy, na pokrytí 3G hodné civilizované země, na vývoj LTE sítě, bez níž ujede Vodafonu po 3G i další vlak, na fungující zákaznický servis, na technologické zajištění nestabilní, chybové a pomalé Samoobsluhy, na dotace telefonů srovnatelné se západem, atp. Když se tak po tom našem českém rybníčku podívám, tak s konkurencí naprosto mimozemského T-Mobile (který má ceny a služby ještě několikanásobně horší, a vůbec se za to nestydí) a populistického Vodafonu přecházím ke konci měsíce k byrokratickému, leč technologicky nejpokročilejšímu O2, které mi dá (bez zelených keců) za dvě až tři stovky datový tarif, kterému Vodafone zdatně konkuruje 525 Kč měsíčně. Well done.

pátek 14. ledna 2011

Proč s vámi telefonisté mluví jako s idiotem?

V současné době to docela dost lidí ví, protože tuhle práci dělá brigádně hromada (nejen) studentů. Ale většina veřejnosti stále tápe, a proto to chci pořádně rozšířit. K sepsání mě inspiroval nejen kamarád, kterému jsem to kdysi vyprávěl, ale i různé stížnosti na Twitteru a v neposlední řadě blogposty Arthura Denta (Tady banka..., Sbohem, Raiffeisenko, Haló, tady zase banka...!). Tak se do toho pusťme.

Slovo úvodem
Především musím uvést, kde jsem k těmto informacím přišel. Pracoval jsem přibližně dva roky na technické podpoře antivirového softwaru, a vše co budu psát jsou autentické zkušenosti. Před časem dělala moje máma po krátkou dobu telemarketing, a taktéž nevycházela z údivu a znechucení. Když jsme to spolu řešili, je to očividně všude stejné. Pojďme si tedy odpovědět na otázku z titulku. Proč s vámi telefonisté mluví jako s idiotem?

1) Protože vůbec nepracují pro firmu, za kterou se vydávají
Není to ten hlavní důvod, ale je to nejdůležitější skutečnost, na které bude celý článek stavět. Není podstatné, zda hovoříme o aktivním telemarketingu ("Já vám volám z banky/pojišťovny/vydavatelství"), pasivním telemarketingu ("dané společnosti" voláte vy, protože si chcete objednat výrobek či službu), nebo technické podpoře (podpora softwaru, infolinka kuchyňských spotřebičů, servis výpočetní techniky); skutečnost je taková, že nejste vůbec v kontaktu s konkrétní firmou. Velké společnosti už dávno svá call centra nemají (nebo je mají jen v symbolickém rozsahu), a veškerou podobnou činnost outsourcují do velkých komerčních call center, kde sedí v jednom open spacu vedle sebe telefonista mobilního operátora, prodavač knih, bankéř, pojišťovák, produktový specialista, a nejčastěji různé kombinace v jedné osobě; podle toho, na jakém projektu se tu šichtu zrovna dělá. Firma, se kterou chcete hovořit, pouze první várku zaměsnanců vyškolí (pak už se to noví učí od stávajících - v podobných firmách je obrovský objem náborů a výpovědí - málokdo to vydrží dělat víc než několik měsíců), a dále jede call centrum samospádem, a zadavateli pouze fakturuje hodiny svých zaměstnanců s patřičnou marží. Obě firmy mají pak tu drzost zaměstnancům nařídit, aby výslovně lhali zákazníkovi, že "volají přímo z centrály této pojišťovny", nebo že vám "dávají nabídku, kterou pro vás připravil sám ředitel společnosti", ačkoli sedí na druhém konci republiky - někde kde je nižší průměrný plat, a zadavateli se vyplatí (jenom zdánlivě, ale to je na jiné vyprávění) pokrýt plat zaměstnanců i s marží pro call centrum. S firmou, pod jejíž hlavičkou vystupují, nepřijde drtivá většina z nich nikdy do styku. Natož s ředitelem. Sám jsem to vždycky nesnášel; mimo jiné i proto, že jsem prostě nedokázal zákazníkovi odpovědět na otázku "Jaké máte v Plzni počasí?" (město jsem si vymyslel, aby mě někdo nenapadnul), aniž bych si připadal jako úplný idiot. Zatímco u technické podpory není outsourcing pro koncového zákazníka až takový problém (zaměstnanec má jediný projekt, na který se specializuje), o to víc trpí oběti aktivního telemarketingu. Telefonista vám není schopen odpovědět prakticky na nic, protože nemá přístup k žádným datům od zadavatele - to se pak chvástají tím, že jsou pro bezpečnost klientů data vysoce důvěrná, a oni k nim nemají přístup. Velký naleštěný prd - v centrále k nim má přístup každý brigádník, jenže tam telefonista jako na potvoru vůbec nepracuje; nejspíš ani neví, kde se nachází.

2) Protože bohužel s mnoha idioty mluví
Drtivá většina aktivního telemarketingu (u nás se nabízely hlavně knihy, pojištění a ponožky - opravdu) spočívá v přečtení vytištěné šablony zákazníkovi vylosovanému z databáze kontaktů. Ti nejlepší z nejlepších ji odříkají z hlavy s přednesem špičkového dětského recitátora - naštěstí pro ně je průměrný adresát buď důvěřivý důchodce, nebo průměrně vymaštěný občan, takže mají tito recitátoři nejlepší úspěšnost. Kdo mluví jako člověk, nikdy tolik neprodá, a odejde domů se směšnou základní mzdou. Tomu se musí zaměstnanec přizpůsobit - nedokáže odhadnout, kdo bude na druhém konci drátu, ale předem ví, že má s přiblblým přednesem větší naději na úspěch. Inteligentovi by stejně nic neprodal, tak holt případné nadávky musí zkousnout. Tyhle chvíle jsou podle všeho hlavně pro ženy psychologicky náročné - u nás se to snad ani nestalo, ale v jiných firmách (mám reference z dalších dvou) se tu a tam někdo sesype. Pak hned odpadnou ti, kterým připadá odporné klientům lhát, a zůstanou jenom recitátoři, kteří dřív nebo později tomu všemu skutečně uvěří a nejvíc prodají. A zaškolí nové... Když to vezmu z pohledu technické podpory - když někomu přestane fungovat antivir, leckdo (z pochopitelných důvodů) volá už předem nasraný, a mluva pohádkového vypravěče je jedinou opatrnou cestou, jak na sebe nedopatřením nespustit spršků nejrůznějších pohlavních orgánů a fekálních přirovnání. Není jich zase tak moc, ale stejně se snad na každé směně najde někdo, kdo si myslí, že za všechny jeho problémy může telefonista s jedním až dvěma týdny školení - a nezlobte se na mě, když na mě začne sprostě řvát, musím ho také řadit mezi idioty. Na tyto lidí musí být telefonista připraven, a mluvit s takovou opatrností, která alespoň trochu inteligentnímu zákazníkovi musí připadat směšná. Pokud patříte k těm rozumným (což jistě moji čtenáři budou), mějte při hovorech na technickou podporu pro jejich pohádkový přednes pochopení a moc se jim nesmějte ;-).

3) Protože nemají dost informací
Na telemarketingu mají před sebou svoji šablonu, ve které dohledají odpovědi na nejběžnější dotazy (fakt!), ale když se zeptáte na cokoli jiného, oni ta data prostě nemají (jak jsem vysvětlil výše). Protože mají zakázáno říkat, že něco neví (k tomu později), musí si vymýšlet různé poutavé historky a výmluvy, a klient pochopitelně získá dojem, že ho má někdo za idiota. Na technické podpoře je to trochu lepší, protože je školení intenzivnější, zaměstnanci stále dostávají nové informace, jsou přezkušováni, a mají k dispozici interní databázi znalostí. Ale i zde jsou nějaké kameny úrazu. Prvním je ten, že ne každý zaměstnanec musí být oprávněn k řešení stejného okruhu problémů - proto si vás předávají jako horký brambor. Dovoláte se na obchodní oddělení, oni vás kvůli technické otázce přepojí na technickou podporu, jenže nevědí, že ta má více úrovní, a oni vás pro změnu přepojí na tu druhou, protože nejsou na daný problém školeni. Šílené je, když musíte každému znovu všechny symptomy vyprávět. My jsme si naštěstí informace při přepojování předávali (značně stručnější formou - většinou je z několika slov jasné, o kterou chybu se jedná, protože se v zásadě opakují stále tytéž), abychom trochu snížili zákazníkovu frustraci. Jindy narazíte na to, že celou záležitost silně podcení zadavatel, a přizpůsobí infolinku pouze pro lidi, kterým chybí úplné základy, a když voláte se složitějším problémem, telefonista vám MUSÍ něco říct, i když nedostal žádné informace. Tak vám řekne něco úplně jiného a doufá, že jen s pochopením zavěsíte, a nezačněte mu nadávat. To se mi stalo u Datových schránek - volal jsem s jistým legislativním problémem, tak mi slečna řekla, jak se posílá datová zpráva s přílohou (vážně), já dotaz zopakoval, ona zopakovala odpověď, tak jsem jí poděkoval a hovor ukončil.

4) Protože nesmí mluvit rodnou řečí
Tohle je dost možná největší perla celého článku. Určitě jste se někdy podivili, proč s vámi telefonista mluví jako hotentot. On musí. Získá už při školení přehled o tzv. zakázaných slovech, která nesmí použít. Patří mezi ně například problém (a veškeré jeho odvozeniny - potíže, trable, patálie, nepříjemnost; nedá se to obejít - jakékoli synonymum je špatně), který se nahrazuje z USA přivezenou "situací" či "záležitostí" (v angličtině to dává smysl - "we've got a situation here", "known issue"). Dále nesmíte zákazníkovi říct, že něco musí (zákazník nic nemusí, i kdyby musel), nesmíte mu nic diktovat (abyste neevokovali diktátora/totalitní režim), musíte se v největší možné míře vyhnout jakýmkoli záporům (něco nejde, něco nemůžete, něco nedělejte, něco nevím), a největší divnost ze všech divností: nesmíte použít podmiňovací způsob, který může značit nejistotu. Kdokoli telemarketing do ČR přivezl, byl to idiot bez jazykového citu. Pojďme si udělat jazykový rozbor informace, kterou chce telefonista sdělit zákazníkovi.
"Ano, toto je známý problém. Sériové číslo se v programu zobrazuje v jiném formátu, aby vám nikdo neukradl licenci. Tento formát nemůžete použít při instalaci, musíte ho zadat v původním tvaru. Pokud ho nemáte u sebe, mohu vám ho nadiktovat, ale potřeboval bych vaše další registrační údaje."
Všechno špatně!
V první větě "problém", ve druhé hned dvojitě negativistické "neukradl", zákazník něco "nemůže", a jako na potvoru ještě něco "musí". Já mu chci drze něco "diktovat", a ještě "bych" něco potřeboval. To by to kvartální hodnocení vypadalo. Navíc jsme zapomněli uchlácholit klienta, že stojíme při něm, a nepoužili klíčové slovo "společně". Takže to přeložíme do reálné telemarketštiny (bez přehánění):
"Ano, rozumím, podíváme se na tuto záležitost společně. Sériové číslo se pro vaši bezpečnost v programu zobrazuje v jiném formátu, aby nemohlo být použito jiným uživatelem. Při instalaci je třeba zadat číslo v původním tvaru. Pokud jej nemáte k dispozici, mohu vám jej sdělit telefonicky, ale nejprve vás poprosím o další registrační údaje."
Mým bývalým kolegům to asi bude znít normálně, protože jsou na to zvyklí, ale vy ostatní musíte cítit, že je něco špatně. Že to není česky. Takhle to ještě jakž takž vypadá použitelně (ale jsou tam vyčerpány skoro všechny prostředky, nemáte možnost zpestřit půlhodinovou komunikaci synonymy, atp.), ale představte si, jak sedíte u telefonu a koušete se do jazyka, abyste v reálném čase místo jasných myšlenek vypouštěli šroubované, nesmyslné, ale "korektní" věty. Zatímco na "problém" jsem se poměrně rychle adaptoval (kladli nám to hodně na srdce), při delším hovoru je takřka nemožné se vyhnout podmiňovacímu způsobu. Nikdy jsem to nedokázal, a nikdy mě to nemrzelo. Ve finále snad alespoň neměl zákazník pocit, že mluví tzv. "blbej s pitomým". Ale v každém "monitorovaném" hovoru jsem na to byl upozorněn. Celá problematika zakázaných a nezbytných slov a frází je nad rámec blogpostu, školí se to několik hodin, ale snad jste si udělali nějaký obrázek. Hodně aktivně jsem byl na telefonu přibližně rok (předtím a potom hlavně e-maily), a poznamenalo mě to natolik, že mám i po odmlce v civilním životě problém mluvit normálně - můžete si všimnout, že ve svých článcích používám "problém" jen velmi sporadicky. A to se bez výjímky vždy v textu vracím, a dopisuji jej zpětně; jsem zvyklý ho nepoužívat. Perlička na závěr: Vyšší management call centera všechny tyhle sračky samozřejmě žere, jinak by do toho nikoho nenutil. Jednou šel vedoucí týmu (oficiálně Teamleader, to si nepleťte - měli i takovou ceduli na monitoru; když jsem si na svůj přilepil ceduli Hardworker, tak mi ji Teamleader supervisor sundal) nahlásit vedení nějakou stížnost, a byl odbyt větou: "Prosím vás, přeci z toho nebudeme dělat situaci." Problémy neexistují. Existují záležitosti a situace. A celá ta věc se stává pikantní ve chvíli, kdy 80 % volajících odpoví na přivítání slovy "Dobrý den, já tu mám takový problém..."

5) Protože jsou frustrovaní a demotivovaní
Telemarketingové společnosti (resp. call centra, když už jsem to začal používat) jsou příšerné místo k práci. Rychlý příliv a odliv zaměstnanců znamená, že jste celému vedení úplně u prdele, a dávají vám to nepokrytě najevo. Odejdeš, přijde jinej. Celé je to posíleno ještě tím, že má zaměsntanec dvoje vedení (telemarketingová firma + zadavatel). A kdo byl někdy zaměstnán, ten dobře ví, jaké buzerace si vymyslí jeden management. A teď si představte, že máte dva. S rostoucím počtem zaměstnanců navíc roste vnímání telefonistů jako strojů. Nastoupil jsem do poměrně fajn prostředí, a říkal jsem si, že to bude prima práce k celému studiu. Bavilo mě pomáhat lidem v oboru, kterému rozumím, i s kolegy byla obvykle zábava. Jenže pak to začalo. Jakákoli invence byla proti předepsaným pravidlům (jsem přesvědčen, že zákazník by byl spokojenější), objem a kvalita práce se navzdory slibům nijak nezohledňují. Zatímco telemarketing má otrockou mzdu a příplatky za každý uzavřený obchod, technická podpora má mzdu o něco vyšší, a nad to jen jakési prémie, které se určují nejspíš generátorem náhodných čísel. Každému bylo jedno, když jsem udělal dvakrát víc mailů než ostatní, když jsem byl na telefonu delší čas než ostatní, když jsem měl spokojené zákazníky. Protože je daleko důležitější přijít do práce 15 minut před začátkem směny (a odejít později), neposlouchat hudbu ve sluchátkách, nepoužívat Internet, nenosit si vlastní notebook, nejíst u počítače (a to jsem při obědě pracoval!), nemít na ploše vlastní obrázek, neměnit spořič, nepoužívat USB port a vlastní software, atp. Představte si pracovní sobotu, kdy nikdo nevolá, skoro nikdo nepíše, a vy nesmíte nic dělat. Celé to bylo naprosto absurdní - neustále chodily nové zákazy a sankce (čtvrt roku bez prémií kvůli soukromému používání Internetu - sledovala nás interní proxyna, a na počítače byly opakovaně instalovány VNC, takže nikdo neví, jestli nám nečuměli přes rameno v soukromém mailu; jak říkám - s dlouho stabilní verzí programu a ve virovém klidu prostě občas nebylo co dělat), a nikdo se nikdy nedíval na skutečně odvedenou práci. Tu nechuť jsem dotáhnul ad absurdum a omezil svou práci na naprosté minimum. Trvalo jim bezmála rok, než si toho někdo všiml. Proč? Protože lpěli na kravinách, a nikoho nezajímala skutečná práce; nedej bože spokojenost zaměstnance či zákazníka. No a když je zaměstnanec napruzený a zaměstnavatel na klienta kašle, vždycky to odnese ten klient. To se ale dá vztáhnout na každý obor. Já jen doufám, že jsem vám osvětlil aspoň problematiku divně žvatlajících telefonních operátorů.

pondělí 22. listopadu 2010

Ladění HTC Desire - část 4. [Doplněno o HTC IME Mod]

Na dnešek jsem slíbil náhradu některých funkcí (ale i designových prvků) z HTC Sense, kterého jsme se částečně zbavili hned v prvním dílu, ale teprve po nahrání CyanogenModu jsme vyjma launcheru přišli i o celou řadu doplňkových služeb a aplikací. Až na jednu výjimku se budeme pohybovat ve zcela bezpečných vodách, a začátečníci se nemají čeho bát. Nezřídka zabloudíme do levných, ale přeci jenom placených aplikací. Aplikací nainstalujeme hromadu, ale žádná není náročná na systémové prostředky. To by v tomto seriálu neměla co dělat.

Nahrazujeme klávesnici
Klávesnice v HTC Sense je podle mě to nejlepší, čím můžete na Androidu psát. Zkusil jsem spoustu klávesnic (včetně Swype), ale žádná mi nesedla. Naštěstí si můžeme dopřát tuto klávesnici ještě o něco vylepšenou. Fórum projektu najdete zde. Konkrétně budeme potřebovat tento archiv, a v něm HTC_IME_hi22.apk (clicker jsem nikdy nepoužil a nechyběl - i když nemám Sense). Výhodou je, že je to obyčejné APK, takže jen nainstalujeme z karty a nebudeme nic flashovat. Po instalaci ale musíte HTC IME Mod zaškrtnout v nastavení jazyka a klávesnice. Nelekejte se varování, nejspíš se hesla logovat nebudou ;-). Máte tam i pestrou paletu nastavení všeho možného - stojí to za proklikání (ale výchozí nastavení je docela dobré). Pak už stačí vlézt do libovolného zadávání textu (např. nové SMS), a až vyjede stávající klávesnice, přidržte na textovém poli prst, a zvolte Input method (Metoda zadávání dat). Tam si vyberte novou výchozí klávesnici, která od té doby zůstane platná.

Nahrazujeme hodiny s počasím
Tahle věc je hodně na očích, tak ji také proberu. Mně osobně ale ty hodiny vůbec nechybí, a mé zkušenosti jsou pouze krátké; získané v rámci přípravy tohoto článku. Na Marketu nalezneme přinejmenším dva widgety vyhovující kvality. Prvním jsou Beautiful Widgets (dále BW), druhým Fancy Widget Pro (FW). V rámci objektivity jsem zkoušel placené verze. Kdybych měl shrnout zkušenosti - vyhrává u mě FW Pro, tedy o neuvěřitelných 5 centů levnější varianta. Má v tuto chvíli kvalitnější skiny (včetně takřka pixel-perfect imitace Sense), a dle mého měření méně než čtvrtinovou spotřebu energie. Ale i u BW je energetická náročnost minimální - hluboko pod spotřebou launcheru, takže nic povšimnutelného. Variabilita velikostí a nastavení je u obou řešení obdobná. Oba například umožňují volbu aplikací spuštěných po kliknutí na jednotlivé elementy (počasí, čas, datum), a nechybí ani zobrazení nejbližšího alarmu, což jsou pro mě kriticky důležité vlastnosti všech widgetů s hodinami (OPRAVA: podle dvou ohlasů jsem se spletl, a BW toto neumožňují; alarm se dá zobrazit jen ve FW, resp. v dále jmenovaném Digital Clock Widgetu - na to je dobré myslet). BW má ale navrch v jiném bodě - oproti FW tam funguje fullscreenová animace počasí po odemknutí klávesnice i na naší kombinaci hardwaru a softwaru (EDIT: Poslední aktualizace Fancy Widgetu funguje i u nás; teď už fakt nevidím žádný důvod pro BW). Nicméně funguje hůře než v Sense, a před jakoukoli interakcí ji musíte nejprve dotykem odklepnout, než můžete s telefonem pracovat. V rámci optimalizace bych měl tedy doporučit animaci nepoužívat. Pokud se nemůžete rozhodnout, prostě si kupte obojí, a nechte si do 24 hodin vrátit peníze za widget, který duel prohraje. Bezplatnou verzi FW nedoporučuji; umí jen zlomek věcí z plné verze, a nedá se pořádně skinovat. Osobně jsem dosud na hodiny používal Digital Clock Widget od Red Wizard, jelikož je zdarma, a umožňuje po kliknutí spustit libovolnou aplikaci, nicméně po testu zvažuji, že zůstanu u zmenšené jednořádkové varianty hodin z FW Pro. LauncherPro mi jejich zmenšení umožňuje, a vypadá to velmi dobře.

Nahrazujeme budík
Když už jsme u toho, nabídnu i skvělou aplikaci pro buzení. Nemá sice mnoho společného se Sense, ale je rozhodně lepší než standardní budík v Androidu. Jmenuje se Alarming!, a umožňuje například plynulé zvyšování hlasitosti, mezeru mezi jednotlivými zazvoněními (to mi v Androidu po přechodu z WM ukrutně chybělo), odložení buzení zatřesením, atp. Má i onu podivnou funkci rušení budíku logickým rébusem. Musíte buď spočítat několik příkladů, nebo odklikat jednoduchý grafický zámek. Vedle toho disponuje i vlastním widgetem s analogovými hodinami, který se mi ani trochu nelíbí. Ničemu to ale nevadí, aplikaci můžete spouštět i kterýmkoli z widgetů jmenovaných v předchozím odstavci.

Nahrazujeme lockscreen
Zámek obrazovky v Sense se mi nesmírně líbil, ale v CM nalézáme pouze modifikovanou verzi standardního lockscreenu, navíc s otravným grafickým bugem (část sliderů za obrazovkou vypadá jinak než ta trvale viditelná). Naštěstí můžeme nasadit ten sensový. Používám skvělý WidgetLocker, který v nastavení Look&Feel nabízí volbu slideru ze Sense UI. Když si trochu poladíte ztmavení pozadí, a odstraníte z obrazovky sekundární slider, získáte lockscreen téměř neodlišitelný od originálu. Pokud se vám ale nelíbí, máte celou řadu možností - rotační odemykání, zámek z iPhone, z Motorol, atp. Vedle toho umožňuje aplikace umístění widgetů na lockscreen, přičemž jejich ovládání můžete v nastavení vypnout, abyste nic nemačkali v kapse omylem. Dále si můžete zobrazit či skrýt notifikační lištu, popisky odkazů, nastavit chování pop-upů z různých aplikací (včetně Handcent), atd. Je to nesmírně variabilní nástroj. Jako bonus umožňuje override systémového časovače, takže se může obrazovka zhasnout a uzamknout i po delší době, než je standardních 15 sekund. To se hodí, protože v CM se mi to nedařilo trvale změnit (hodnota se vždy sama vrátila). Pokud hledáte nějakou bezplatnou alternativu, mohl by sloužit LockBot, ale mně připadal velice nepodařený. Nefunguje spolehlivě, je nepřehledný, a jednotlivá témata nejsou zrovna dvakrát podobná svým předlohám (kupříkladu Sensový styl musí mít hodiny zcela mimo slider, iPhone není zdaleka tak uhlazený, atp.).

EDIT: Pokud vám chybí ovládání hudby, které se objevuje jen při aktivním přehrávání, zkuste do WidgetLockeru vložit můj Phantom Music Control, který byl přesně pro toto použití vytvořen.

EDIT2: Po diskuzi s autorem WL nedoporučuji použití No Locku. Easy Wake Mode ve WidgetLockeru dělá úplně totéž, a obě řešení způsobí, že se telefon probudí stiskem libovolné klávesy, což se v kapse stává neustále. Výskyty standardního lockscreenu budou zásadně omezeny v další verzi WL.

Nahrazujeme dialer
Telefonní aplikace v Sense nejen lépe vypadala, ale uměla i vyhledávat v kontaktech stylem T9, zatímco jste "vytáčeli číslo". Na místo náhrady se nám opět derou dva protikandidáti: Dialer One a Ray Dialer. Oba vypadají dobře, a umožňují vyhledávání číselníkem. Já se po krátkém zkoušení rozhodl pro Ray Dialer. DialerOne sice vypadá lépe, ale RayDialer je o něco rychlejší, a umí dynamicky vyhledávat např. i v e-mailu. DialerOne vyhledává pouze podle jména a příjmení. Zvolenou aplikaci si jednoduše v LauncherPro namapujte na telefonní tlačítko, a při nejbližších příležitostech ji potvrďte coby výchozí pro různé události.

EDIT: Přešel jsem na Dialer One. Když v T9 Settings nastavíte T9 Language na Czech, nebude mít problémy s diakritikou, čímž získává nad RayDialerem velmi přesvědčivou výhodu.

Nahrazujeme Friend Feed
Pokud jde o klienty, to si asi snadno poradíte. Na Facebook doporučuji oficiální aplikaci (která je v CM předinstalována), na Twitter (místo Peepu) skvělý Touiteur (funkčně vybavenější beta zde), ideálně i s prémiovým klíčem (podporován i betou), který odemkne kupříkladu světlé téma (doporučuji, ideálně s vypnutým gradientem), integrovaný webový prohlížeč, integraci s Twitlonger, atp. Obě aplikace pak nabídnou i vlastní widgety. Chcete-li kombinovaný po vzoru Friend Feedu, asi sáhněte po tom v LauncherPro, který podobně funguje i vypadá. Případně jsou k dispozici i oddělené pro FB a Twitter. Ale jak nahradit synchronizační funkce? Docela těžko. Standardní FB synchronizace nepřidává ke kontaktům obrázky, a i když je zobrazuje ve vestavěných kontaktech, náš nový dialer je zobrazit neumí. Na synchronizaci obrázků potřebujeme aplikaci třetí strany. Já používám SyncMyPix s týdenním intervalem aktualizace a vypnutým ořezem fotek. Narozeniny kontaktů standardní Facebook vůbec neumí. Použijeme EboBirthday, který po doinstalování pluginu (bude vám nabídnut) umožní přiřazení narozenin z Facebooku ke kontaktům na GMailu. Teď už jen zbývá provázat kontakty s kalendářem. Otevřete si Google Calendar v internetovém prohlížeči, vlevo dole pod výpisem Jiné kalendáře použijte Přidat->Procházet zajímavé kalendáře->Další->Narozeniny a události kontaktu->Přihlásit se k odběru. Po nejbližší synchronizaci si stačí tento kalendář zvolit i v aplikaci/widgetu pro agendu (já používám Small Agenda Widget, ale alternativ je obrovská spousta), a máte narozeniny zase na očích.

Nahrazujeme kalendář
Zatímco widgety nejsou žádným problémem (na trhu je jich spousta, a LauncherPro má několik vlastních), funkční a hezkou aplikaci jsem prostě nenašel. Chvíli jsem vydržel u Gemini, ale brzy mi začal vadit ten design, který není konzistentní se zbytkem systému. A navíc jen málo z testovaných aplikací dokázal Small Agenda Widget použít na proklik, ale to není tak důležité. Kdybyste znali něco srovnatelného se Sense, dejte mi vědět.

Nahrazujeme hudební widget
Tady budu opět stručný. CyanogenMod obsahuje modifikovanou aplikaci Music, která sama obsahuje notně vylepšený widget s náhledem alba, nicméně pokud sem zavítal nějaký uživatel jiné ROM, nezbude mu než zakoupit Pure Music Widget. Je docela umění pro něj najít hezký skin, ale najdou se takové.

Zkrášlujeme notifikační lištu
Standardní světlá lišta je dle mého soudu dost hnusná, a záhy po flashi jsem hledal cestu, jak ji vhodně ztmavit. Začátek je v CM jednoduchý. Běžte do nastavení telefonu, zvolte CyanogenMod settings->User Interface->Tweaks extras->Select a theme, a nalistujte STOCK_Black. Po restartu telefonu je napůl vyhráno. Ale ikonky se příliš slévají s pozadím. A to znamená, že budeme zase flashovat. Nejprve potřebujeme malou dělostřeleckou přípravu. Pomocí libovolného souborového manažeru (namátkou ES File Explorer) vlezte do složky /system/framework/ (nezapomeňte nejdřív vyjít z SD karty o úroveň výš) a odtamtud si zkopírujte na kartu framework-res.apk. Nyní telefon připojte jako mass storage, abyste měli k souboru přístup z počítače.
Tím je příprava hotová, a můžeme do Ultimate Online Theme Kitchen, kde budeme vařit téma. Vy si ho připravte podle sebe, ale já jsem chtěl čistě bílé ikony, a postupoval následovně: Na první stránce jsem zvolil SCB with %, Version Z, Custom type, colors, ponechal Black Taskbar, zvolil ukazatel baterie D, a úplně všechny barvy nastavil na bílo (FFFFFF). Vygenerovala se sada ikon, která může na monitoru působit trochu zubatě, ale na displayi (přinejmenším AMOLED) je dokonale hladká. Na další stránce jsem zvolil Custom uni-color icons, a další stránku nechal beze změn. Po kliknutí se vygeneruje sada ikon známá z Desire, ovšem zcela v bílé barvě, bez zelených částí. Protože téma už máme, na další stránce jsem nechal Do not change notification status bar, dále Do not include bootanimation (nechal jsem si azurového androida). Nahoře jsem ale pro jistotu zvolil Cyanogen based ROM, i když je to nejspíš jedno. Dále ponechte uploaded framework-res.apk, a nalistujte z SD karty inkriminovaný soubor. No a pak už jen čekáte, až vám web vygeneruje zip. Pokud nechcete čekat (ale trvá to jen pár desítek vteřin), můžete si poznamenat uvedený název souboru, a později si jej vyzvednout zde. Stažený soubor zkopírujte na kartu, nejlépe do složky, kterou jste dříve používali k flashování.
Telefon nabootujte do recovery, a udělejte si snapshot (vizte druhý díl). Je to velmi důležité, protože pokud jste cokoli pokazili, popř. se v UOT objeví nějaký bug, zůstanete po flashi v bootovací smyčce, ze které vám snapshot hravě pomůže (stalo se mi to mockrát, ještě před objevením UOT Kitchen). No a směle flashněte z SD karty stažený zip, jako už několik předtím. Až bude hotovo, rebootujte telefon. Tímto by mělo být dílo dokonáno. Pokud nenabootujete, a animace zůstane v očividné smyčce (co chvíli vidíte "nájezd" androida), vypněte telefon vyjmutím baterie, a nabootujte do recovery, odkud můžete obnovit snapshot.

EDIT: Ať to není pořád tak suché a bez obrázků; můj Android vypadá nějak takto (často se mění):


No a toto je asi všechno, co jsem pro celý seriál zamýšlel. Pokud vám cokoli chybí (ať už v rámci tohoto dílu či předchozích), dejte mi vědět buď tady v komentářích, nebo nejlépe na sloučeném fóru. Nebráním se dalším pokračováním.

pátek 19. listopadu 2010

Ladění HTC Desire - část 3. [Nově lze provádět i pro nejnovější revize Desire]

Dneska to bude docela o hubu, ale bez bolesti není radosti. Uděláme tzv. "pravý root", změníme strukturu oddílů, přesuneme Dalvik cache, a takřka tím zdvojnásobíme tu žalostnou vnitřní paměť HTC Desire. Postup je rozhodně tím nejnáročnějším v celém seriálu (příště to zase zpřístupním začátečníkům), a bude vyžadovat vyšší než elementární znalosti PC. Ale zase se pokusím všechno co nejlépe vysvětlit, takže odvážným nováčkům zůstanou dveře otevřené. V závěru se podíváme na to, jak odstranit aplikace, které se nedají odinstalovat, protože jsou součástí ROM.

Provádíme S-OFF
NOVÝ EDIT: Nyní už je možné postup provést i u nejnovějších hardwarových revizí, včetně PVT4. Jen se ujistěte, že máte AlphaRev ve verzi 1.8 nebo vyšší.

Abychom mohli hýbat se systémovými oddíly (partitions), musíme nejprve odstranit příslušné zabezpečení. Proto se postupu někdy říká "pravý root" - teprve s odstraněním tzv. @secuflag získáte práva zápisu do oddílů /system a /recovery, a navíc pak máte možnost měnit jejich velikost. Před S-OFF ovšem musíte mít v provozu rootnutou ROM. Pokud nemáte, projděte si nejprve druhý díl seriálu. Na Desire se S-OFF provádí utilitou AlphaRev 1.8. Nejedná se o a nástroj pro OS Windows, ale o bootovatelné ISO postavené na Linuxu, které musíte buď vypálit na CD v bootovatelné podobě (pokud ještě disponujete prázdnými optickými médii, já je už léta nepoužívám), nebo si z něj vyrobit bootovatelný flash disk (za předpokladu, že z ní váš počítač dokáže nabootovat). Na vypálení ISO na CD existují mraky utilit (namátkou vynikající bezplatný ImgBurn, který jako jeden z mála dobře zvládá 64bitové systémy), s bootovatelnou flashkou je to trochu složitější. Utility jsou různé, s různým stupňem obtížnosti, a různě invazivní (některé provedou repartition s nějakými 256 MB využitelného místa, což se v prostředí Windows dost blbě vrací zpátky). Já vám samozřejmě doporučím tu nejlepší. Je jí Universal USB Installer z projektu Pendrive Linux. Na první obrazovce vyberete poslední volbu (Try Some Other Live Linux ISO), nalistujete stažené ISO, vyberete písmeno prázdné flashky (formátované na některý FAT; NTFS nepojede), a necháte program dělat jeho práci.

Bootovací médium máme připravené, takže je na čase uvést varování. Fáze procesu, kdy se upravuje HBOOT, je hodně riskantní. Pokud během ní vypadne elektřina, nebo se krátce odpojí kabel (může být vadný a fungovat jen v určitých polohách, nebo vám ho vyškubne domácí mazel; čert ví, co se může stát), nebo se program třeba jen dostane do konfliktu s novější hardwarovou revizí (to by se stát nemělo, podporuje zařízení s AMOLED i SLCD), stáváte se šťastnými majiteli křemíkové cihly. I když se autor utility dle svých slov snažil udělat proces co nejbezpečnější, určité riziko tu je, a jednáte pouze na vlastní zodpovědnost. Z průseru vám nebude pomáhat ani on, ani já. Můžete zkusit zařízení reklamovat, ale vzhledem k rootu, custom ROM, a zvrzanému HBOOTu existuje vysoká pravděpodobnost, že se vám vysmějí. Riziko se dá snížit použitím vyzkoušeného a nepoškozeného kabelu, a spuštěním utility na spolehlivém a nabitém notebooku, popř. počítače za kvalitní UPS.

Pokud s rizikem počítáte, můžeme se pustit do díla. V nastavení telefonu zapněte USB debugging (V CM standardně zapnutý, volbu najdete v Application settings->Development->USB debugging, resp. Aplikace->Vývoj->Ladění USB), připojte jej k počítači, a nabootujte z připraveného média. Nepokoušejte se o připojení z virtuálního stroje, prostě restartujte počítač a vyvolejte si boot menu. Je to na každém BIOSu jiné, a dovolím si podobný kousek jako minule - pokud nevíte, jak na to, do podobných akci se nepouštějte. Po spuštění začne utilita sama pracovat, provede několik restartů telefonu, a bude vás průběžně upozorňovat, kdy je opravdu o držku odpojit telefon. Nechte to prostě být, i kdyby to vypadalo, že se počítač nebo telefon zaseknul. Nástroj vám řekne sám, až bude po všem. Když se vše podaří, nabootujete do Androidu (přes nový splash screen s Jokerem), a i počítač můžete pustit zpět do běžného operačního systému. Když se nepodaří... upřímnou soustrast.

Dodatek: Možná po dokončení procesu zůstanete viset v novém bootloaderu (že je nový poznáte podle nepřehlédnutelného nápisu v horní části) - potom stačí najet tlačítky pro ovládání hlasitosti na reboot, potvrdit vypínačem, a dostanete se do Androidu. Ale ujistěte se na obrazovce počítače, že se S-OFF skutečně dokončil.

Přeskupujeme oddíly
Teď přijde konečně ta zajímavá část, kdy zvětšíme vnitřní paměť Desire. Budeme k tomu potřebovat Android SDK (většina z vás už, doufám, díky ADB tento balíček má, a umí jej používat), resp. jeho složku tools. Budeme tam prozatím pracovat s utilitou fastboot, která se stejně jako většina nástrojů v SDK ovládá výhradně z příkazové řádky. Pokud práci v příkazové řádce neovládáte, pak jste tu asi špatně. Ale že jsem v dobrém rozmaru, doporučím např. použití Total Commanderu, kde stačí jen nalistovat složku tools, a slepě psát příkazy do řádku v dolní části okna. Ale budu rozhodně raději, když se zamyslíte nad tím, co který příkaz dělá.

Web AlphaRev nabízí v přehledné tabulce 4 různé konfigurace oddílů. Existují různé způsoby, jak si tyto tabulky vytvořit, nebo jak měnit velikosti oddílů dynamicky. Dá se tak získat ještě více místa pro data (samozřejmě na úkor ostatních partitions), já ale doporučuji volit bezpečnou cestu. Pokud jste si na omezení Desire zvykli a přesouváte na kartu jak zběsilí, budete mít i tak problém těch blbých 100 MB navíc využít. Je to smutné, ale je to tak. V tabulce vidíte, jak nesmyslně rozvržené oddíly má Desire od výroby. 258 MB pro /system je zkrátka zbytečný luxus, za který platíme pouhými 152 MB pro data. Pokud používáte Sense, vystačí vám 180 MB z "bravo_alphaspl-sense.img" a na data zbude 181 MB, nicméně my máme od minula CyanogenMod 6.1, a použijeme tedy oblíbenou Bravo N1Table. Ta má pro systém pouze 149 MB, a navzdory nebývale štědré velikosti cache tak zůstává 203 MB pro data. Už v první fázi tak získáme něco přes 50 MB místa k dobru. Určitě jste si všimli, že Bravo Data++ nabízí docel velký /system, a pro data ještě dalších 60 MB. Ovšem činí tak na úkor cache, což s sebou nese určité mouchy (prohlédněte si například poznámku pod tabulkou). Zůstaneme tedy u N1. Stáhněte si "bravo_alphaspl-n1table.img", a pro jednoduchost soubor umístěte do tools v Android SDK.

Dodatek: Pokud jste si v předchozím díle vybrali nějakou ROM s HTC Sense, stáhněte si i příslušný HBOOT! Do N1 Table by se nemusela vejít.

Teď už budeme potřebovat příkazovou řádku (konzoli), popř. Total Commander (či jiný souborový manažer). Nejprve proveďte obě zálohy z minulého dílu. Snapshot budeme potřebovat v závěru, a MyBackup vám uchová data pro jinou ROM, popř. jiný telefon, kdyby se něco podělalo. Radši si obě schovejte i na nějaké nezávislé médium. Nyní vypněte připojený telefon, a současným držením tlačítka Zpět a vypínače jej nastartujte do bootloaderu (potřebujeme režim fastboot). Na PC se přesuňte do složky tools, a do příkazové řádky zadejte "fastboot flash hboot bravo_alphaspl-n1table.img" (bez uvozovek), a potvrďte enterem. Pokud jste si zvolili jiný HBOOT, samozřejmě přizpůsobte název souboru. Tímto provedete změnu velikostí oddílů, ovšem to ještě nestačí. Opět z příkazové řádky telefon restartujte (zase do bootloaderu) příkazem "fastboot reboot-bootloader", a smažte cache příkazem "fastboot erase cache". Nyní nabootujte do recovery (vizte minulý díl), a proveďte kompletní wipe. Tímto máte před sebou úplně čistý telefon. Zůstaňte tedy v recovery, a dle minulého dílu obnovte zálohu ze snapshotu. Až obnova doběhne, restartujte telefon, a po trochu delším bootování stanete před Androidem zdánlivě tak tak, jak jste ho nechali. Ovšem v nastavení úložiště si můžete povšimnou znatelného zvýšení dostupného místa. Ale ještě nekončíme, můžeme získat dalších pár desítek MB k dobru.

Přesouváme dalvik-cache
Jelikož se snažím psát tento cyklus jako vzdělávací, hodí se opět vysvětlit, co vlastně děláme. Začneme tím, co je to Dalvik. Drtivá většina aplikací pro Android není psána v nativním kódu (který je schopen zpracovat přímo hardware telefonu), ale v tzv. bytecode, který se v reálném čase překládá do hardwarových instrukcí pomocí virtuálního stroje. Je to v moderním programování naprosto běžná věc, nad kterou se nemusíme pozastavovat (obdobně funguje např. Java, .NET, Python, PHP, atp.). Virtuální stroj v Androidu se jmenuje Dalvik Virtual Machine, a pracuje s vlastním bytecode, nikoli s Javovým, jak se mnozí domnívají. DalvikVM je daleko sofistikovanější než Java Virtual Machine. V Androidu si vytvoří strukturu všech nainstalovaných APK, zjistí si jejich závislosti, a na základě toho optimalizuje jejich bytecode právě pro váš telefon. No a aby nemusel optimalizaci provádět stále znovu, ukládá si tato data do dalvik-cache. Mimochodem - příprava této cache je důvodem, proč se nová ROM vždycky tak dlouho bootuje. Je standardně umístěna v oddílu /data, a užírá tak místo pro instalovatelné aplikace. Ale v CyanogenModu (netroufám si tvrdit, zda si to můžete dovolit i v jiných ROM, a navíc je vyzkoušen POUZE v Bravo N1 Table - pokud jste použili jinou, zkuste ještě přehodnotit, zda to raději neflashnete znovu) máme hromadu volného místa v partition /system, tak proč jej nevyužít? Přesunume dalvik-cache právě tam. Za postup vděčíme jednomu z vývojářů CyanogenModu, sám bych to nevymyslel.

Opět restartujte telefon do recovery (ale teď už vlastně máte Android SDK, můžete tedy v tools (EDIT: U SDK pro Android 2.3 už je to platform-tools) zavolat příkaz "adb reboot recovery", a nemusíte na telefon sahat), a proveďte wipe cache (ne ten úplný, pouze cache!). Přesuňte se opět k počítači a jeho příkazové řádce, a pokračujte tam. Příkazem "adb shell" se dostanete do konzole telefonu. Tam připojte systémovou partition příkazem "mount /system" (někdy to není nutné, a /system už je namountován, budete o tom informováni), přesuňte dalvik-cache příkazem "sed -i /dalvik.vm.dexopt-data-only=1/d /system/build.prop", a systémový oddíl opět odpojte přes "umount /system" (když se unmount nepovede, opět se nic neděje). Teď už jen zlikvidovat starou cache. Tentokrát v konzoli připojte datový oddíl přes "mount /data", vymažte starou cache pomocí "rm /data/dalvik-cache/system*" (nezapomeňte na hvězdičku!), a oddíl odpojte "umount /data". Vše je hotovo, restartujte telefon. Já tímto krokem získal 60 MB navíc, a i s novým HBOOTem to dalo více než 100 MB. To je na Desire slušné, že?


Zabíjíme Jokera
Možná se vám nelíbí nový splashscreen. Upřímně řečeno - mně taky ne. Dle slov autora je jeho ponechání vyjádřením podpory, ale radši mu pošlete nějaký ten dolar přes PayPal, protože se na to nedá dívat. Přímo na webu je i návod na odstranění. Stáhněte si původní splash screen, umístěte jej do složky tools, telefon restartujte do bootloaderu (už víte jak), a použijte příkaz "fastboot flash splash1 desire_stock_splash1.img". Logo HTC je zpátky.

Mažeme aplikaci z ROM
EDIT: Na tomto místě článku jsme původně mazali aplikaci pro zprávy, abychom obešli bug v CM 6.1 RC1. Tato chyba už ve finální verzi CyanogenModu není, a návod kvůli jeho vedlejším účinkům stahuji. Ponechám ale kostru pro lidi, kteří si skutečně něco z ROM smazat potřebují, a za oběť padne Twitter.

Dejme tomu, že stejně jako já odmítáte používat oficiální klient Twitteru, nebo dokonce bojkotujete sociální sítě úplně (pak můžete obdobně postupovat i s Facebookem), a chcete se vyhnout různým dialogům pro výběr výchozí aplikace.

Restartujte telefon do recovery, a nastartujte si adb shell (opět v tools, resp. platform-tools). Připojte /system ("mount /system"), přesuňte se do adresáře aplikací příkazem "cd /system/app", a všechny systémové balíčky si vypište příkazem "ls". Uvidíte mezi nimi Twitter.apk, což je naše vyhlídutá oběť. Příkazem "rm Twitter.apk" (je to case-sensitive, bacha na velká písmena) aplikaci nenávratně smažete (obdobně můžete rovnou zničit i Facebook.apk nebo jinou aplikaci). Příkazem "cd /" se vraťte do rootu a /system odpojte přes "umount /system". Pokud toto všechno děláte ihned po flashi, můžete telefon rovnou rebootovat. Pokud však už byla ROM spuštěna a Dalvik si nacachoval svá data, nezapomeňte udělat wipe cache. Nikoli úplný, to byste pochopitelně ztratili data. Pokud byste wipe neudělali, možná by vám aplikace zůstaly viset v systému, Market by je vedl jako nainstalované, a museli byste se z toho vymotávat nějakou odinstalací, novou instalací a novou odinstalací. Což je trochu prasárna. Připravte se jen na to, že další boot bude trvat déle, stejněě jako první start po flashi.

Na závěr ještě důležité upozornění - pokud si nejste 100% jistí co děláte, a nedokážete se sami vymotat z případných problémů, nesnažte se za každou cenu odstraňovat ze /systemu všechno, co nepoužíváte. Jednak hrozí nebezpečí, že smažete něco důležitého, k čemu se v lepším případě těžko shání APK (v horším třeba nenabootujete). A i kdybyste smazali něco, co skutečně nepotřebujete, docela zdlouhavě budete odstraňovat ze systému pozůstatky. Pokud nemáte dobrý důvod, nechte to prostě být.

No a příště si trochu odpočineme, a podíváme se, jak si vynahradit funkce, které mělo HTC Sense v sobě, ale CyanogenModu chybí.

Přehled celého seriálu a preferovanou diskuzi naleznete na tomto fóru.